Článek
Přesně to se stalo Janě. Je jí pětatřicet, s manželem jsou spolu dvanáct let, mají dvě malé děti, společnou hypotéku a život, který by měl na první pohled fungovat. Jenže nefunguje. Už delší dobu jsem cítila, že něco není v pořádku. Manžel býval podrážděný, často přicházel domů unavený, ale ne fyzicky, byl otrávený. Všechno ho štvalo. Děti, bordel v kuchyni, že jsem koupila špatný chleba.
Ale hlavně mu začalo vadit, že mám na všechno svůj názor. A když jsem mu to řekla, že mi připadá, jako bych se mu měla pořád za něco omlouvat, jen mávnul rukou, že to přeháním. Snažila jsem se to neřešit. Děti jsou malé, je toho hodně, jsme oba unavení, ono se to zase srovná. Jenže nesrovnalo. Naopak.
Jednoho večera jsme se pohádali. Vlastně ani nevím kvůli čemu to začalo. Asi nějaká hloupost ohledně večeře, něco s programem na víkend. Vím jen, že se to rychle vyhrotilo. Začali jsme si vyčítat, co kdo kdy udělal nebo neudělal. A pak to přišlo. „Beztak bys bez mámy nikdy v životě neobstála,“ prskl na mě. Úplně v klidu, jakoby to říkal už dlouho v hlavě a jen čekal, až to pustí ven. Zůstala jsem stát jako opařená. V tu chvíli se ve mně všechno sevřelo. Protože to nebyla náhodná urážka. Byla to věta, která mě bodla přímo do srdce. Nejen proto, co říkal, ale proto, že tomu zřejmě i věřil.
Jeho matka nám od začátku vztahu zasahovala do života. Když jsem byla těhotná, měla potřebu komentovat, co jím a jak tloustnu. Po porodu zase radila, jak správně kojit, že nemám dítě pořád chovat, že si ho rozmazlím. Nikdy jsem se s ní kvůli tomu nehádala. Naopak. Snažila jsem se s ní vycházet. Kvůli manželovi, kvůli rodině. Vždycky jsem měla pocit, že je to jeho máma, že ji má rád, a že bude nejlepší, když budu mlčet a dělat, že mi to nevadí. Ale vadilo. Vadilo mi, jak se montuje do našeho života, a ještě víc mi vadilo, že on se mě nikdy nezastal.
A teď mi vmetl do tváře, že bez ní bych byla nula. Tak to aspoň vyznělo. Že on sám mě považuje za někoho, kdo by bez rady jeho matky ani nevěděl, jak se postarat o děti. To bolelo víc než jakákoli hádka předtím. Vzala jsem si mikinu, vzala si telefon a šla ven. Potřebovala jsem dýchat. Potřebovala jsem být chvíli sama, protože doma jsem měla pocit, že se rozpadnu. Sedla jsem si na lavičku v parku a brečela. Ne proto, že bych měla strach. Ale proto, že mi došlo, že ten vztah možná nikdy nebyl tak rovný, jak jsem si myslela.
Že oba něco budujeme. Ale on mě zřejmě nikdy nebral jako rovnocennou partnerku. A možná se to dalo poznat už dávno. Jen jsem si toho nevšimla, protože jsem pořád doufala, že se to zlepší. Že je to jen období. Ale jaké období trvá roky?
Když jsem se vrátila domů, bylo ticho. Ani slovo omluvy. Seděl v obýváku a koukal do televize. Jakoby se nic nestalo. Jen jsem kolem něj prošla. Chtěl něco říct, ale hned jsem ho přerušila, že teď fakt nemám sílu se bavit. A on to nechal být. Jako vždycky. Od té doby se toho moc nezměnilo. Fungujeme dál jako rodiče, jako domácnost. Ale já už ho nemiluju. Aspoň ne tak, jako dřív. Něco se ve mně zlomilo. Věta, která mi zní v hlavě pokaždé, když spolu mluvíme. „Bez mámy bys neobstála.“ Když se na mě dívá, přemýšlím, jestli to vidí taky. Že už nejsem ta stejná žena, co před ním kdysi stála.
Dnes vím, že si zasloužím víc. Někoho, kdo mě bude vnímat jako sobě rovnou. Kdo mě bude podporovat, ne ponižovat. Nechci dělat unáhlená rozhodnutí. Ale vím, že už nikdy nezapomenu na tu jednu větu. Protože tohle nejsou slova, která lze vzít zpět.
