Článek
Podezření z ničeho
Všimla jsem si toho poprvé před pár týdny. Přišla jsem do práce o pár minut dřív a uviděla ho, jak stojí u mého auta. Nakukoval dovnitř přes sklo, jako by něco hledal. Když mě zahlédl, tvářil se, že jen telefonuje. Tehdy jsem tomu nepřikládala význam. Možná náhoda, říkala jsem si.
Jenže druhý den to samé. A další. Začalo to být nepříjemné. Nejdřív jsem si myslela, že si dělám zbytečné starosti, ale kolegyně si všimla taky. „Hele, on tam u tebe zas stojí,“ řekla mi jednou v kuchyňce. Začala jsem se cítit nervózně pokaždé, když jsem ráno zaparkovala.
Když vás někdo sleduje
Začala jsem si všímat detailů. Někdy kolem auta obcházel, jindy nakukoval dovnitř, jestli tam něco nemám. Jednou se dokonce sehnul a prohlížel si pneumatiky. Když jsem se ho na to zeptala, odpověděl, že má „podezření“. Neřekl ale na co. Jen se usmál tím nepříjemným způsobem, kdy nevíte, jestli se vás snaží zesměšnit, nebo zastrašit.
Od té doby jsem byla v práci jako na jehlách. Měla jsem strach odejít na oběd, aby mi zas nestrkal hlavu do auta. Když jsem se svěřila kolegyni, jen krčila rameny. „On má divný chování už delší dobu,“ řekla. „Na mě taky kouká do kabelky, když jdu na záchod.“ Tehdy jsem pochopila, že problém není ve mně.
Ztráta důvěry
Přitom jsem vždycky byla z těch, kdo dělají svou práci poctivě. Do firmy jsem nastoupila hned po mateřské, byla jsem vděčná, že mě vůbec přijali. Nikdy jsem neměla žádné kázeňské potíže, nechodím pozdě, nekradu kancelářské potřeby. Tak proč právě já?
Začala jsem se bát. Co když mě chce z firmy dostat? Nebo si vymýšlí nějaké důvody, aby mě mohl obvinit? Přemýšlela jsem, jestli si někdo nestěžoval, jestli jsem něco neudělala. Ale nic takového se nestalo. Jen jeho „podezření“, které viselo ve vzduchu jako těžký mrak.
Každodenní stres
Každé ráno se opakovalo totéž. Přijedu, zaparkuju, a o pár minut později ho vidím z okna, jak stojí u mého auta. Občas si zapisoval poznámky do mobilu. Jednou jsem se ho zeptala přímo, co dělá. Odpověděl, že kontroluje, jestli neparkuju mimo vyznačené místo. Ale já jsem tam stála přesně, kde jsem měla.
Začalo mi to ničit nervy. Večer jsem nemohla usnout, ráno jsem vstávala s bolestí žaludku. Měla jsem chuť dát výpověď, ale bála jsem se, že pak už žádnou práci nenajdu. Ve svém věku už to není tak jednoduché. Navíc by to vypadalo, že utíkám. A já nejsem typ, co utíká.
Pokus o vysvětlení
Jednoho dne jsem sebrala odvahu a šla za ním do kanceláře. Chtěla jsem slyšet jasnou odpověď. Zeptala jsem se ho, proč mi pořád kontroluje auto. Chvíli mlčel, pak řekl, že měl informaci, že z firmy někdo odváží materiál, a že se mu zdálo, že mám často plný kufr.
Vysvětlila jsem mu, že vozím nákupy, protože po práci jezdím rovnou domů a mám děti. A že kufr mám plný autosedaček, tašek a oblečení. Jen pokýval hlavou, že tomu rozumí. Ale hned další den tam zase stál. Tehdy mi došlo, že nejde o podezření. Že jde o moc.
Když vás někdo ponižuje
Ten pocit bezmoci byl hrozný. Jako by mě chtěl zlomit. Všechno kontroloval. Kdy přijdu, kdy odejdu, kam jdu o přestávce. Kolegové se ode mě začali odtahovat, asi se báli, že by si to přeneslo i na ně. Připadala jsem si jak pod lupou, každé mé gesto bylo špatně.
Začala jsem přemýšlet, jestli se neobrátím na personální oddělení, ale bála jsem se, že mi stejně nikdo neuvěří. On je ve firmě dlouho, má dobré vztahy s vedením. A já? Jen další zaměstnankyně, kterou snadno nahradí.
Poslední kapka
Jednoho rána jsem přišla do práce a našla otevřené dveře od auta. Kufr byl pootevřený, i když jsem si byla jistá, že jsem ho zamkla. Nic nechybělo, ale sedadlo bylo posunuté. To už bylo moc. Nahlásila jsem to policii. Ne že bych čekala, že se něco prokáže, ale chtěla jsem mít aspoň záznam.
Když se to dozvěděl, přišel za mnou do kanceláře a řekl, že „to jsem přehnala“. Že přece mohla být chyba v centrálním zamykání. Ale v očích měl vztek. Ten den jsem věděla, že ve firmě končím.
Nový začátek
Podala jsem výpověď a odešla bez jistoty nové práce. První týdny jsem byla zničená, ale pak se mi ulevilo. Dnes pracuju jinde, kde se se mnou jedná s respektem. Občas se mi ještě vybaví ten pocit, když jsem ráno přicházela k autu se strachem, co zase najdu.
Nejvíc mě ale mrzí, že jsem si to nechala líbit tak dlouho. Že jsem se bála ozvat. Dnes už bych to neudělala. Mám klid, i když vydělávám o něco míň. Ale ten pocit svobody, když odcházím z práce s hlavou nahoře, za to stojí.
