Článek
V práci mám za sebou víc než deset let zkušeností, v oboru se vyznám, baví mě čísla, tabulky, rozpočty, všechno to, co většinu lidí děsí. Jenže moje nadšení a píle poslední dobou narážely na jednu zeď. Tou zdí byl můj nový šéf. Člověk, který měl asi pocit, že pokud nejsem hlasitá, výrazná a věčně v první linii, tak nemám co nabídnout. A to i přesto, že výsledky za mě mluvily už dávno.
Na začátku jsem to neřešila. Říkala jsem si, že si na sebe musíme zvyknout, že jsme každý jiný typ a že časem pozná, co ve mně je. Jenže to nepřicházelo. Na poradách, kde se probíraly důležité věci, mě přeskakoval, nedával mi prostor, a když jsem přece jen něco řekla, mávl rukou nebo to přešel mlčením. Připadala jsem si neviditelná. Přitom ostatní kolegové, i ti, co v týmu byli kratší dobu nebo měli menší přehled, dostávali slovo pravidelně. Někdy jsem měla dojem, že i když řeknu něco zásadního, jako by to v místnosti vůbec nezaznělo. A když to o chvíli později zopakoval kolega, šéf přikývl a pochválil ho za dobrý postřeh.
Bylo to frustrující. Každý týden jsem zvažovala, jestli má smysl se vůbec snažit. Do práce jsem chodila se staženým žaludkem a pocitem, že dělám něco špatně. Přitom jsem nic neměnila. Dál jsem připravovala rozpočty, analyzovala data, dělala podklady pro schvalování nových projektů. Všechno pečlivě, důkladně, včas. Jenže kdo to nevidí, jako by to nebylo.
Zlom přišel na jedné poradě, která se mi zapsala do paměti jako malý osobní triumf i když tak to tehdy rozhodně nevypadalo. Probíral se nový projekt a s ním i rozpočet, který připravil přímo náš nadřízený. Nechával si ho trochu jako chloubu, že prý si to tentokrát vzal celé pod sebe. Byl plný čísel, kalkulací, přepočtů. Věděla jsem, že bych se do toho měla podívat. Ne proto, že bych mu nevěřila, ale protože z povahy věci mi nedalo to nechat být. A tak jsem večer doma seděla s jeho verzí rozpočtu, porovnávala ji s předchozími daty a najednou mi to sepnulo. Některé položky neseděly. Byly tam chybné sazby. A tím pádem i špatně spočítané náklady.
Ráno na poradě jsem pořád váhala, jestli to mám říct. Co když se pletu? Co když si udělám ostudu? Ale ten pocit, že bych to nechala být a dívala se, jak jde celý projekt do háje kvůli něčí chybě, byl silnější. A tak jsem se nadechla a poprosila o slovo. Chvíli bylo ticho, jako by si šéf říkal, jestli mě má nechat mluvit. Nakonec kývl. Vysvětlila jsem, co jsem objevila, ukázala konkrétní čísla a výpočty. A pak zase ticho. Všichni koukali buď na mě, nebo na šéfa. Ten jen zamrkal, sáhl po svém notesu a přejel očima přes řádky. A pak uznal, že mám pravdu.
Ten okamžik se mi zaryl do paměti. Ne proto, že bych chtěla vítězoslavně mávat praporem. Ale protože to bylo poprvé, co se na mě opravdu podíval jako na někoho, kdo má co říct. Od té chvíle se něco změnilo. Na další poradě už mi dával prostor. Ptával se mě na názor. Začal mě brát jako rovnocenného člověka. A dokonce přiznal, že si mě v týmu dlouho „nevšiml“ což byla jeho slušnější verze toho, že mě naprosto přehlížel.
Nevím, jestli to byla chyba v rozpočtu, nebo spíš to, že jsem si v tu chvíli dovolila nebýt tichá. Ale jsem ráda, že jsem do toho šla. Že jsem se ozvala. Ne kvůli egu. Kvůli sobě. Kvůli práci, kterou dělám ráda, a která si zaslouží, aby byla vidět. Stejně jako lidi, co ji poctivě dělají, i když nejsou slyšet na každém kroku.
