Článek
Nemyslím penězi ani nějakými velkými gesty. Stačí občasná návštěva, zavolat, zeptat se, jak se mám. Místo toho jsem od vlastního syna nedávno slyšela něco, co mě úplně odzbrojilo. „Mami, já sem chodím jenom z povinnosti.“ Tak zněla jeho věta. Upřímná. Možná až příliš. A od té chvíle mi nejde z hlavy.
Ten den začal docela obyčejně. Zavolal, že se staví na kafe. Měla jsem radost, jako pokaždé. Připravila jsem bábovku, uvařila silnou kávu, kterou má rád, a dokonce jsem z lednice vytáhla kus uzeného, který mu vždycky chutnal. Mám prostě radost, když mu můžu dát něco s sebou. Ne proto, že bych čekala vděčnost. Ale protože je to pro mě přirozené, vždycky jsem ho chtěla potěšit. I když je mu už skoro padesát, pořád ho v duchu vidím jako toho kluka, co se mi vejde do náruče a chce další knedlíky k omáčce.
Přišel, sedl si ke stolu, chvíli jsme si povídali. Bylo vidět, že je myšlenkami trochu jinde, ale to se stává. Dnešní doba člověka semele. Mluvili jsme o všem možném. O práci, o tom, jak se má jeho žena, děti, jestli už mají konečně hotovou tu přístavbu u domu. Všechno běželo jako obvykle, i když trochu vlažně. A pak najednou, z ničeho nic, položil hrnek na stůl, podíval se na mě a řekl: „Mami, já sem vlastně chodím už jen z povinnosti. Víš to, viď?“ Nevěděla jsem, co říct. Zaskočilo mě to. V první chvíli jsem si myslela, že je to vtip. Nebyl. Jeho výraz byl vážný. Úplně vážný.
Asi čekal, že mu řeknu, že to chápu. Nebo že má pravdu. Ale já jen seděla a cítila, jak mi po zádech přeběhl mráz. Nevím, co bolelo víc. Jestli to, co řekl, nebo ta samozřejmost, s jakou to řekl. Jako by to byla čistě logistická informace. Něco jako „v práci je frmol“ nebo „venku prší“. Žádná emoce. Žádné váhání.
Snažila jsem se to rozdýchat, usmát se, odvést řeč jinam. A když jsem mu pak podávala plastovou krabičku s jídlem a nějaké další věci, co jsem mu připravila, úplně jsem si uvědomila ten rozpor. Přišel, seděl tu půl hodiny, řekl mi, že ho otravuje sem chodit, a přitom si v klidu odnáší tašku, kde měl půl lednice. Uzené, bábovku, dvě sklenice marmelády, co jsem vařila v létě, a ještě čerstvě upečený chléb. Bral to jako samozřejmost. A já to celé večer nemohla dostat z hlavy.
Vím, že doba se změnila. Že dnešní čtyřicátníci a padesátníci žijí jinak než my. Mají nároky, nestíhají, řeší hypotéky, děti, termíny. Ale pořád si myslím, že trochu úcty a lidskosti by mělo zůstat. Nečekám, že mi bude denně volat. Ale proč to musel říct takhle natvrdo? Bylo nutné to vyslovit nahlas? Měl pocit, že mě tím potěší? Nebo si jen potřeboval ulevit?
Přemýšlím o tom pořád. Dala jsem tomu klukovi všechno. Nikdy jsem si nestěžovala. Když odešel z domova, podporovala jsem ho, jak jen to šlo. Když potřeboval půjčit, pomohla jsem. Když se narodil jeho syn, jezdila jsem hlídat, vařit, uklízet. Nikdy jsem nechtěla nic na oplátku. Jen mít pocit, že jsem pro něj pořád máma. Ne povinnost.
Od toho dne jsem si s ním nevolala. Čekám, jestli se ozve sám. Ale on ne. A já si říkám, jestli jsem to náhodou nepřehnala já. Jestli jsem ho nerozmazlila tím vším, co jsem mu dávala. Jestli jsem si neměla říct dřív, že mi to vadí. Možná jsem neměla zůstávat tak dlouho tou tichou, ochotnou mámou, která čeká s teplým jídlem a otevřenou náručí. Možná jsem si měla říct, že i máma má své hranice.
Dneska jsem mu z lednice nic nevzala. Nechala jsem si to všechno pro sebe. A poprvé za dlouhou dobu jsem neplakala. Možná to přebolí. Možná mi to dojde až časem. Ale jedno vím jistě. Někdy bolí pravda víc než samota. A někdy je samota snesitelnější než návštěvy z povinnosti.
