Článek
Mně se to stalo vloni na jaře. A ještě dnes, když si na to vzpomenu, stáhne se mi žaludek. Ne proto, že by se mi něco přímo stalo. Ale proto, jak hluboko se vám může zaříznout pocit, že jste někde, kde být nechcete. A že jste to dovolili sami sobě. Ten výlet měl být jen takový útěk. Krátká pauza od práce, dětí, povinností.
Kamarádka mi napsala, že jede s partou na „zajímavé místo“, že se tam dobře vaří, že je tam klid a že mi to prospěje. Byla jsem po těžkém období. Vyčerpaná, přetažená, plná frustrace, kterou jsem v sobě dusila měsíce. Tak jsem kývla. Pár esemesek, sbalený batoh, výmluva doma, že jedu „na relax“ – a byla jsem v tom.
První podivný pocit přišel už cestou. Lidé v autě se znali lépe než já je, mluvili svým jazykem, smáli se narážkám, které jsem nechápala, a když jsem něco řekla já, většinou to vyšumělo. Ale říkala jsem si – to je v pohodě, to se zlomí, třeba večer u vína. Jenže nezlomilo. A nezůstalo to jen u odtažitosti.
Dorazili jsme na místo – bývalý mlýn přestavěný na jakési centrum sebe rozvoje. Už při vstupu mi zatrnulo. Všude voněly tyčinky, lidé se objímali, mluvilo se polohlasem, jako by už to samotné ticho bylo posvátné. Někdo nás přivítal slovy „vítáme vás doma“ – a mně se rozbušilo srdce. Ne proto, že bych se bála. Ale protože mi něco říkalo, že tohle není místo, kde budu chtít zůstat.
Přesto jsem tam zůstala. Přes noc. Přes dopolední program, který se jmenoval „návrat k sobě“. Přes podivné meditace, kde jsme měli „mluvit s dělohou“ a „představovat si své já v podobě světelného paprsku“. Věci, které někdo jiný možná vnímá jako duchovní očistu, se mně osobně jevily jako divadlo. Nucené, vyumělkované, bez kontaktu s realitou. Ale zůstávala jsem. Znovu a znovu jsem přesvědčovala sama sebe, že to přece zvládnu. Že to není tak hrozné. Že nechci být ta, co bude „kazit atmosféru“.
A právě to je to nejhorší, co si člověk může v takové situaci říct. Že raději zatne zuby a vydrží. Že přizpůsobí své hranice jen proto, aby nevystoupil z řady. Aby nezpůsobil rozruch. Aby nevyčníval. Jenže přesně v těch chvílích se děje to největší násilí – ne navenek, ale uvnitř.
Když po obědě následoval „rituál uvolnění“, kde jsme měli v kruhu sdílet své nejniternější zranění a zároveň se „léčit dotykem a zpěvem“, seděla jsem tam jako zařezaná. Přede mnou plakala mladá holka, vedle mě někdo funěl v extázi, moderátorka měla zavřené oči a zpívala mantru. Já jsem se dívala na dřevěnou podlahu a jediné, co jsem cítila, bylo: co tady dělám? Jak jsem se sem dostala? A proč sakra neodejdu?
Jenže ten tlak – skupiny, očekávání, přítomnosti kamarádky, která se tam evidentně cítila jako doma – byl silný. Tak jsem mlčela. Seděla. Předstírala, že se účastním. A přitom jsem měla pocit, že se ze mě kus po kuse odlupuje něco důležitého. Moje pravda. Moje potřeba bezpečí. Můj zdravý rozum.
Zlom přišel večer. Mluvilo se o dalším programu, o „očistě v potní chýši“, o „spojení s předky“ a „znovuzrození skrze pot a dech“. Všichni vypadali nadšeně. Já jsem měla chuť utéct. Někde uvnitř se spustil poplašný alarm. Jasně jsem cítila: nechci. Nechci být součástí ničeho, co mě nutí se svlékat nejen fyzicky, ale i emocionálně. Nechci být součástí jakéhokoliv rituálu, který není můj. Nechci, aby někdo určoval, co je pro mě „očista“. Nechci, aby mi cizí lidé sahali na tělo a říkali tomu terapie.
A tak jsem vstala. Se vší slušností, ale i rozhodností. Řekla jsem, že to není pro mě. Že odjíždím. Vzduch v místnosti zhoustl. Někdo se zasmál. Někdo se tvářil dotčeně. A někdo mi s klidnou tváří řekl: „To není tvoje pravé já, to mluví tvoje zranění.“ A tehdy se to ve mně zlomilo. Řekla jsem: „Ne. To mluvím já. A to stačí.“
Ten večer jsem spala v motelu u hlavní silnice. Místo bylinkového čaje jsem si dala tatranku a colu. Místo kruhu sdílení jsem si pustila televizi, kde běžel béčkový seriál. A nikdy jsem se necítila svobodnější.
Dnes už vím, že to nebyl jen výlet. Byl to střet s hranicemi. S tlakem, který je nenápadný, ale intenzivní. S tím pocitem, že být „duchovní“ znamená se vším souhlasit. Že čím víc se otevřeš, tím víc jsi „správně“. Ale otevřenost bez důvěry není růst. Je to zranitelnost, kterou si někdo jiný přivlastní. A když to dovolíme, ztrácíme sami sebe.
Mluvím o tom dnes, protože jsem si dlouho připadala trapně. Jako že jsem selhala. Jako že jsem něco nezvládla. Ale postupně jsem pochopila, že právě ten odchod byl moje největší vítězství. Protože odejít z místa, kde se necítíte bezpečně, není slabost. Je to síla. A říct nahlas „tohle není pro mě“ je možná jedna z nejdospělejších vět, které v životě vyslovíte.
Když dnes slyším slova jako „rituál“, „kruh“, „léčení“ nebo „sdílení“, dávám si pozor. Ne proto, že bych odmítala hlubokou práci na sobě. Ale proto, že vím, jak tenká je hranice mezi autentickým hledáním a manipulativní hrou. A jak lehce se může stát, že se člověk nechá vlákat do něčeho, co se tváří jako pomoc, ale ve skutečnosti jen živí potřebu kontroly.
A tak kdyby mi někdo znovu řekl: „Pojď s námi, bude to očišťující a krásné“, usmála bych se, poděkovala a řekla: „Díky, ale víš co? Já si radši půjdu sama do lesa. Tam mě nikdo nenutí sdílet, když nechci. Tam se mi nikdo nedívá do očí a neptá se, kde v těle cítím vinu. Tam si jen sednu pod strom, zavřu oči a vím, že jsem v pořádku. Bez rituálu. Bez svědků. Bez přetvářky.“
A to je pro mě dnes ta pravá očista.
