Článek
Měl pocit, že z něj bez práce pomalu vyprchává síla. A hlavně – že začíná být sám sobě na obtíž. Všichni to známe. Ticho v kuchyni, když se někdo zeptá „co nového“ a odpověď chybí. Pohled do účtu, kde místo výplaty bliká jen minus. Takže když mu zavolali, že ho berou, radost byla opravdová. Ne nadšená, ale upřímná. I když v hloubi duše věděl, že se do té firmy netěší. Ale říkal si – třeba si zvyknu. Třeba to nebude tak hrozné. Třeba tam budou fajn lidi.
Nebyla to velká firma. Taková ta okresní, která se tváří, že je hrozně důležitá, i když její hlavní náplní je vyrábět něco, co běžný člověk nikdy nepotřebuje. Budova na okraji průmyslové zóny, kantýna s věčně kyselou omáčkou, parkoviště plné aut na leasing. První den ho uvítal vrátný s pohledem „další do počtu“, pak ho převzala personalistka, která si ho očividně pamatovala jen matně, a dovedla ho do místnosti, kde na něj čekala jeho nová vedoucí. A ta první slova, která pronesla, se mu zaryla pod kůži.
„Dveře jsou támhle. Pokud se vám něco nebude líbit, můžete rovnou jít.“
Žádné „vítáme vás“, žádné „rádi vás poznáváme“, žádné představení kolegů. Rovnou výstraha. Rovnou hranice. Rovnou ukázání směrem ke dveřím. A najednou bylo jasné, že tady nepůjde o práci, ale o přežití.
Vyprávěl mi to večer u piva. A i když se snažil tvářit nad věcí, bylo vidět, jak ho to vzalo. Jak ho ten první den nalomil. Ne tím, že by mu někdo nadával, to ne. Ale tím, že ho nikdo neviděl. Že byl jen další číslo. Že ještě ani nezačal a už mu bylo naznačeno, že je nahraditelný. A že když se mu něco nebude líbit, dveře jsou otevřené.
Takhle přece nezačíná žádný vztah. Ani ten pracovní. A i když si říkáme, že práce není přátelství, že jde „jen o peníze“, víme, že to tak není. V práci trávíme víc času než doma. Jsme tam s lidmi, kteří ovlivňují naši náladu, naši energii, naši sebeúctu. A když vás hned na začátku někdo shodí ze schodů, těžko si potom budujete stabilitu.
Dny plynuly a kamarád se snažil zapadnout. Chodil včas, makal. Ale pořád měl v hlavě ta slova. Pořád slyšel ten tón. A pořád cítil, že se s ním nepočítá. Jen se snáší. A jak čas šel, začal si všímat, že podobně mluví šéfová i s ostatními. Že atmosféra v kanceláři je jako v čekárně zubaře – nikdo moc nemluví, každý něco ťuká do klávesnice, občas zazvoní telefon, a když se otevřou dveře, všichni se na chvíli napnou.
Nešlo o žádné šikany. Jen o ten pocit, že se tu nepočítá s lidskostí. Že tu vládne systém „dělej a drž hubu“. Že i když něco navrhneš, stejně to nikoho nezajímá. A že když se někdo zvedne od stolu, všichni si oddechnou – ne protože odchází, ale protože to nebyli oni.
Bavili jsme se o tom hodně. Jestli to vydržet. Jestli si nehledat něco jiného. Ale práce není jako ponožky. Nejde ji jen tak vyměnit, když nesedí. A hlavně – kdo má dneska jistotu, že jinde to bude lepší? Že tam někdo neřekne totéž? Že nepřijde další vedoucí, který bude koukat skrz prsty a dávat najevo, že lidi nejsou lidé, ale jen položky v Excelu?
Já tomu říkám „kultura strachu“. Je to tichá forma násilí. Neviditelná, ale účinná. A potkávám ji čím dál častěji. Lidi, kteří si nesmí dovolit být nemocní. Kteří se bojí říct, že mají problém. Kteří nechodí na dovolenou, protože „se to blbě bere“. Kteří mají doma děti, ale v práci dělají, že žádné závazky neexistují. A kteří v sobě dusí hněv, frustraci a tichou rezignaci, protože mají strach. Ne ze ztráty práce. Ale z toho, že budou považováni za slabé, problémové, obtížné.
Kde jsme to vzali, že respekt si vybudujeme strachem? Že autorita se měří podle toho, jak moc se vás ostatní bojí? Že když někomu hned první den řeknete, že může jít, tak tím vymezíte pravidla? Není tohle už dávno přežité? Nejsme snad v roce 2025, kdy mluvíme o duševním zdraví, o vyváženosti, o slušnosti a podpoře?
A přesto se pořád objevují vedoucí, kteří jedou styl „držíš nebo padáš“. Kteří si myslí, že empatie je slabost a že když budou dost nekompromisní, tým bude šlapat. Možná šlape. Ale šlape v křeči. A to se dřív nebo později projeví. Na fluktuaci. Na nemocnosti. Na náladě. A hlavně – na tom, co si o sobě lidi myslí.
Kamarád tam vydržel půl roku. Nakonec to zabalil. Ne protože by nezvládal práci. Ale protože už nezvládal sám sebe. Byl čím dál víc unavený, podrážděný, bez energie. A to, co dřív zvládal levou zadní, ho začalo stát sílu. Ne fyzickou. Ale tu vnitřní. Tu, která vás drží, když je těžko. A která vám říká, že i práce má smysl.
Dnes dělá jinde. Míň peněz, menší tým, ale jiná atmosféra. Když tam poprvé přišel, pozdravili ho jménem. Nabídli mu kafe. Zeptali se, jak se má. Malé věci. Ale právě ty rozhodují. Ne benefity, ne kafetérie, ne „kultura firmy“ na plakátech. Ale ten první den. To první setkání. Ten pocit, že vás tam chtějí.
Nechci moralizovat. Vím, že ne každý šéf je psychopat a ne každý tým je zázrak. Ale chtěla bych, abychom si víc všímali toho, jak spolu mluvíme. Co říkáme těm, kteří k nám přicházejí. Protože první slova zůstanou. První dojem není fráze. Je to stavební kámen. A když místo „vítej“ řekneme „běž“, těžko potom čekat loajalitu, důvěru a snahu.
Možná by úplně stačilo, kdyby si každý, kdo má v ruce moc, jednou za čas představil, jak by mu bylo, kdyby tu větu slyšel on sám. „Dveře jsou támhle. Můžeš rovnou jít.“ Jak by se mu dýchalo. Jak by se mu pracovalo. A jestli by vůbec zůstal.
Ten příběh je skutečný. Zpracovaný na základě vyprávění. Případná jména byla pozměněna.
