Článek
Když je venku slunce a mám chvíli jen pro sebe, vezmu si cappuccino s sebou a pár minut posedím v parku. Dělám to už roky. Ten den jsem si ale zapomněla peněženku doma. Došlo mi to až ve chvíli, kdy jsem stála u pultu, objednávku jsem měla vyslovenou a už mi ji připravovali. Bylo mi trapně. V kapse jen klíče, telefon a papírový kapesník. Automaticky jsem začala šmátrat v tašce, jako by se snad peníze někde zázrakem objevily.
A pak přišla ona
Za mnou stála žena, mohla být o pár let mladší. Měla v ruce malou kabelku a v očích klid. Ani jsem si nevšimla, že mě chvíli pozoruje, než se najednou otočila k obsluze a klidně řekla, že tu kávu zaplatí za mě. Nechápala jsem. Automaticky jsem začala protestovat, že to není třeba, že bydlím kousek, dojdu si domů a pak se vrátím.
Jenže ona trvala na svém. Usmála se na mě a řekla: „Jednou mi taky někdo zaplatil kávu, když jsem na tom byla bídně. A řekl mi, ať to jednou pošlu dál. Tak to dělám.“ Její hlas byl měkký, ale pevný. Nešlo to odmítnout.
Nešlo o peníze
Sedla jsem si ven na lavičku před kavárnou a chvíli jen zírala do prázdna. Nešlo o tu padesátikorunu. Nešlo o kávu. Šlo o ten okamžik lidskosti, který mě zcela rozhodil. Byla jsem poslední měsíce zvyklá, že si každý hledí hlavně sebe. V práci to tak máme. Každý bojuje o přežití, doma už roky sama, bez manžela, a s dospívajícím synem, co se mnou skoro nemluví.
A teď přijde někdo úplně cizí a udělá takovou věc. Bez otázek, bez soucitu, prostě jen tak. Protože chce. Protože někdy dřív někdo udělal to samé pro ni. Zůstala jsem sedět a nevěděla, co si o tom myslet. Byla jsem dojatá. A taky trochu zahanbená. Kdy jsem naposledy udělala něco podobného já?
Malá laskavost, velký dopad
Cestou domů jsem přemýšlela, jak moc jsme si odvykli dělat obyčejné věci nezištně. Nechci znít pateticky, ale zdá se mi, že jsme pořád v nějaké křeči. Nedůvěřiví, unavení, zaměření jen na to, co musíme. A když se pak stane něco tak prostého jako zaplacená káva, najednou to člověka úplně odzbrojí.
Doma jsem se synem nemluvila o ničem zásadním. Ale večer jsem mu do batohu přidala malý balíček s čokoládou a napsala lístek jen tak, pro radost. Usmál se, když si toho druhý den všiml. A poprvé po dlouhé době mě sám od sebe objal.
Poslat to dál
Možná je to celé malicherné. Možná jsem jen přecitlivělá. Ale od té chvíle nosím v peněžence stovku navíc. Ne pro sebe, ale pro případ, že někdo vedle mě jednou zapomene peněženku. A já budu moct udělat to samé, co ta žena udělala pro mě. Poslat to dál.
Neznám její jméno. Nevím, odkud byla. Ale věřím, že jí někdo taky pomohl. A že právě tahle tichá vlna obyčejné lidskosti je to, co v téhle době zoufale potřebujeme. Ne velká gesta. Jen si občas všimnout člověka vedle sebe.
Jitka M., Plzeň
