Článek
Těch zpráv mi chodilo víc. Závidíme, jak si užíváš, jak si to můžeš dovolit, odkud na to bereš. A já jen pokrčila rameny a usmála se. Ne že bych se chtěla vytahovat, ale tohle nebyl můj první ani poslední výlet, který vyvolal podobné reakce. Kamarádka to ale jednou nevydržela. Cestovali jsme tehdy s přítelem už několik měsíců po Asii, a když jsem jí psala, že máme v plánu i Thajsko a potom možná Filipíny, napsala mi rovnou: „Hele, ty máš nějaký tajný sponzorský účet, nebo co? Protože já na to fakt nemám, i kdybych šetřila celý rok.“ A pak ještě dodala smajlíka s vyplazeným jazykem, ale bylo cítit, že za tím je víc než jen legrace.
Dlouho jsem nad tím přemýšlela. Proč mají lidi pocit, že když cestuješ a nepláčeš u toho nad kontem, tak je to podezřelé? Jako by bylo nepřijatelné, že někdo najde způsob, jak cestovat chytře, bez zbytečného utrácení a ještě si to celé užít. Ale hlavně, jako by se všem automaticky zdálo nepochopitelné, že to není „zadarmo“. Jenže ono to zadarmo není. Nikdy nebylo.
Pravda je, že jsem měla štěstí. Můj partner totiž pracuje na dálku a jeho firma mu umožňuje pracovat odkudkoliv. Díky tomu jsme mohli vyrazit na delší dobu pryč, aniž by musel dávat výpověď nebo žít z úspor. Já sama jsem tehdy ještě tolik nepracovala jako teď. Pomáhala jsem mu s menšími úkoly, překládala, spravovala sociální sítě, psala blog. Na papíře to vypadalo, že si jen užívám. Ve skutečnosti jsem vstávala s budíkem, protože jsme museli stihnout připojení přes časový posun, hledala kavárny s wifi a s přístupem k zásuvce, kontrolovala emaily a řešila, co kde nejvíc ušetříme.
Cestovali jsme low-cost, ale nikdy jsme nespali pod širákem. Jen jsme prostě měli jiný přístup. Vyhýbali jsme se turistickým pastem, bydleli u místních, často jsme si vařili sami, jezdili nočními autobusy místo hotelů a všechno jsme pečlivě plánovali. Nechodili jsme do restaurací, kde stojí jídlo desetkrát víc než na trhu. A zrovna v té Asii se dá opravdu vyžít levně, pokud člověk ví, kde hledat.
Jenže tohle lidé nevidí. Vidí pláž. Vidí vodopád. Vidí usměvavou fotku z chrámu a barevné ovoce na stole. Nevidí zpožděné autobusy, potyčky se šváby na ubytování, hodiny strávené hledáním signálu nebo paniku, když nám jednou došly všechny karty a z bankomatu nic nevylezlo. Nevidí ani to, že ve chvíli, kdy já sedím na té pláži, on pracuje. Sedí u laptopu, připojený na wifi, s kamerou zapnutou, i když je venku třicet osm stupňů. Ano, platil většinu našich cest. Ne, nestydím se za to. Ale trvalo mi, než jsem to dokázala říct nahlas.
Když jsem to jednou otevřeně přiznala právě té kamarádce, od které to celé začalo, zůstala chvíli potichu. Pak napsala: „Aha. Takže ty to vlastně máš skoro zadarmo.“ A v tu chvíli mě to bodlo. Jako by moje práce, snaha i to všechno plánování nic neznamenalo. Jako by bylo špatně, že mě někdo, koho miluju, chce vzít s sebou a umožnit mi zažít něco, co bych si třeba sama dovolit nemohla. Ale pak jsem si řekla, že takhle to brát nechci. My jsme si to neukradli. Jen jsme se rozhodli žít jinak.
Dnes už pracuji na volné noze i já. Píšu texty, tvořím obsah, a i když je to občas náročné, je to moje. Už necestujeme tak často jako dřív, ale pořád máme možnost si to občas dovolit. A víte co? Když mi dnes někdo napíše, že mi závidí, jen se usměju. Protože vím, kolik za tím je plánování, kompromisů, někdy i hádek, a hlavně, reálného života. A ano, mám štěstí, že mám po boku někoho, kdo mě podpořil, když jsem sama ještě neměla prostředky. Ale víte co? Takové štěstí bych přála každému. Protože svět je nádherný a stojí za to ho poznat.
