Článek
Ranní rituál, který se nezměnil
Budík mi zvoní kolem šesté. Většina lidí v tu chvíli běží do koupelny, já rovnou do kuchyně. Než si umyju obličej, káva už se mele. Ta vůně mě probouzí víc než jakýkoli budík. Když si sednu k oknu a podívám se ven, mám pár minut jen pro sebe. Žádný shon, žádná fronta u kavárny, jen klid a ticho.
Když pak nastupuju do tramvaje, vidím každé ráno totéž. Fronty před kavárnami, lidé s telefonem v ruce a papírovým kelímkem, který stojí skoro stovku. A to často dvakrát denně. Když si to spočítám, vychází to klidně na dva až tři tisíce měsíčně.
Není to o lakomosti
Nejde o to, že bych byl škrt. Vydělávám slušně, chodím s přáteli na pivo, jedu si občas na výlet. Ale utrácet denně stovku za něco, co si můžu uvařit doma, mi prostě hlava nebere. Navíc káva z kavárny mi často ani nechutná. Bývá moc hořká nebo slabá.
Mám doma obyčejný kávovar, žádný luxus. Kupuju si zrnka podle nálady, občas i levnější značku z diskontu. Jenže ta káva má pro mě úplně jinou hodnotu. Připravím si ji sám, vím, odkud je, kolik stojí, a hlavně nevyhodím kvůli ní další kelímek do koše.
Kolik stojí pohodlí
Když jsem si jednou ze zvědavosti spočítal, kolik bych utratil za kávu z kavárny, skoro jsem se posadil. Sto korun denně, to je třicetkrát do měsíce tři tisíce. Za rok přes třicet pět tisíc. To už je slušná dovolená nebo třeba nový notebook.
V práci si ze mě občas dělají legraci. Když jdu kolem kuchyňky se svojí termoskou, slyším narážky, že jsem „šetrný“. Ale mně to nevadí. Naopak. Když pak na konci měsíce vidím, kolik mi zůstalo, mám radost. A víc než o peníze jde o pocit, že nepodléhám tomu, co se „má“.
Všechno je dneska o zvyku
Možná jsme si prostě zvykli, že pohodlí je víc než rozum. Stejně jako si lidi objednávají jídlo, i když mají plnou lednici, nebo jezdí autem dvě ulice do práce. Káva v kelímku je symbolem téhle doby. Něčeho, co nepotřebujeme, ale děláme to, protože to dělají ostatní.
Mně se to změnilo, když jsem začal počítat, kam mizí peníze. Najednou jsem si uvědomil, že nešetřím na „velkých věcech“, ale že mě požírají ty malé denní výdaje. Sto tam, dvě stě onde, a člověk se diví, že mu na konci měsíce nic nezůstane.
Když má káva chuť klidu
Dneska už si kávu v kavárně dám jen výjimečně. Spíš když jsem s někým na schůzce nebo když chci chvíli posedět. Ale to je jiná situace ne rutina. Doma si kávu vychutnám víc. V pyžamu, u okna, bez spěchu. Ten klid má větší hodnotu než jakákoli značka.
Zní to možná banálně, ale naučilo mě to víc přemýšlet o tom, co opravdu potřebuji. Nepotřebuju každý den novou zkušenost v kelímku s logem. Stačí mi ta obyčejná, doma. S vůní, kterou znám a která mi říká, že mám všechno, co potřebuju.
Malé změny dělají velký rozdíl
Kdyby každý přemýšlel aspoň trochu podobně, možná by se tolik lidí nedivilo, že jim peníze mizí pod rukama. Mně to začalo u kávy, ale přeneslo se to i jinam. Přestal jsem si kupovat vodu v plastu, nosím si obědy z domova, a přitom mám pořád všechno, co chci. Jen to dává větší smysl.
A není to o tom, že bych si něco odpíral. Spíš jsem se přestal nechat vést tím, co diktuje okolí. Možná to zní staromódně, ale když si ráno otevřu termosku a ucítím tu vůni, připomene mi to, že nepotřebuju víc. Že klid a spokojenost nejsou v tom, co si koupíme, ale v tom, co si vytvoříme sami.
