Článek
Vinou dlouhodobé nemoci jsem se dostala do skluzu ve splácení svých dvou půjček. Nebyly to žádné horentní sumy na luxusní dovolené nebo drahé auto. Byly to peníze na novou ledničku, když ta stará po dvaceti letech dosloužila, a na opravu střechy, která začala zatékat. Normální věci, které řeší normální lidé. Jenže pak přišla nemoc.
První nemocenskou jsem dostala až po dvou měsících a po tu dobu jsem neměla své závazky jak uhrazovat. Volala jsem do banky, vysvětlovala situaci, prosila o odklad. Mluvila jsem s robotem v lidské podobě. „Je nám líto, ale podmínky smlouvy jsou jasné. Pokud nebudete platit, budeme nuceni přistoupit k vymáhání.“ Jako by na druhé straně telefonu nebyl člověk, ale stroj naprogramovaný na jediné – získat peníze zpět, ať to stojí, co to stojí.
Dlužné splátky narůstaly, okolnosti, z jakého důvodu k tomu došlo, nikoho nezajímaly. Pomoci mi nemohl ani nikdo z rodiny, jedna dcera je svobodná matka, druhá dcera platí svoji hypotéku na byt. Každá má svého dost a moje nesplacené resty se nahromadily do té míry, až to vyvrcholilo exekučním rozhodnutím a navýšením dluhu o další poplatky. V této chvíli se jedná o 250 tisíc, které bych měla nejpozději do 7 dnů zaplatit. Peníze ale nemám.
Jsem zoufalá, doslova na dně. Už nejsem nejmladší, navíc mám i zdravotní omezení. Pokud přijdu o všechno, netuším, co se mnou bude dál, zda budu mít vůbec šanci a sílu zvednout se ode dna.
Včera jsem seděla v kuchyni a dívala se kolem sebe. Na hrnky, které jsem dostala od dětí k narozeninám. Na deku, kterou mi uháčkovala maminka, než zemřela. Na fotky na zdi – dcery v maturitních šatech, vnoučata na kolotoči, já a manžel na naší poslední společné dovolené před jeho smrtí. Všechno, co mám. Všechno, co mi zbylo. A všechno, o co možná přijdu.
A přitom vím, že nejsem sama. Že jsou tisíce lidí jako já. Lidí, kteří se ne vlastní vinou dostali do situace, ze které nevidí východisko. Lidí, kterým systém nepomáhá, ale trestá je. Lidí, kteří platili daně, pracovali celý život, nikomu neublížili – a přesto teď stojí před propastí.
Ale nechci, aby to vyznělo jako výmluva. Půjčila jsem si peníze a je moje odpovědnost je vrátit. To chápu. Co nechápu, je ta nelidskost celého procesu. Ta lhostejnost k okolnostem. Ten pocit, že jsem jen položka v účetní knize, ne člověk s příběhem, s nemocí, s rodinou.
Včera mě kontaktovala sousedka s informací, kterou se dočetla ohledně možnosti odkladu exekuce v případě nemoci. Řekla mi, že pokud je člověk nemocný, může podat návrh na odklad exekuce.
Podle jejích informací má exekutor povinnost o takovém návrhu rozhodnout do jednoho týdne. Pokud by mi nevyhověl, postoupí celou záležitost soudu k dalšímu posouzení.
Hned jsem si našla, co potřebuji vědět. A fakt je to tak. Podle zákona můžeš podat návrh na odklad exekuce, když se bez vlastní viny dostaneš do problému a okamžitá exekuce by tě nebo tvoji rodinu úplně položila. A nemoc je důvod, kdy na to máš nárok.
Dnes ráno jsem to všechno sepsala. Dala jsem tam i všechny zprávy od doktorů, výpisy z účtu a další papíry, které jasně ukazují, že jsem se do téhle situace nedostala proto, že bych byla lehkomyslná, ale kvůli tomu, že jsem onemocněla. Je z toho vidět, že jsem se celou dobu snažila, jak to šlo, mluvila jsem s nimi a hledala cestu ven. Nechci se z ničeho vykroutit, jen potřebuji čas, abych se uzdravila, mohla se vrátit do práce a postupně to všechno zaplatit.
Opravdu netuším, jestli to k něčemu bude. Kdo ví, jestli exekutor nebo soudce projeví aspoň trochu pochopení. Ale nemám na výběr, musím to zkusit. Prostě musím udělat všechno, co dokážu, abych zachránila to málo, co mi ještě zůstalo.
Tohle není jenom o mně. Takhle dopadly tisíce lidí. Lidi, co skončili v exekuci, protože onemocněli, přišli o práci, rozvedli se nebo jim umřel někdo blízký. Nejsou to žádní hazardéři. Jsou to normální lidi, na který se prostě usmála smůla.
Četla jsem, že v Česku je přes 700 tisíc lidí v exekuci. Sedm set tisíc příběhů. Sedm set tisíc lidí, kteří se každý den probouzejí se strachem. Kteří nemohou spát. Kteří se bojí otevřít dveře.
A přitom existují řešení. Existují způsoby, jak těmto lidem pomoci, aniž by věřitelé přišli o své peníze. Splátkové kalendáře, které reflektují reálné možnosti dlužníků. Odpuštění penále a úroků, které často mnohonásobně převyšují původní dluh. Systém včasného varování, který by zachytil problémy dříve, než se stanou neřešitelnými.
Dnes odpoledne půjdu na poštu a odešlu svůj návrh na odklad exekuce. Budu doufat, že narazím na lidskost. Na pochopení. Na empatii. A budu se modlit, aby to stačilo. Aby mi byl dán čas na uzdravení. Čas na nový začátek.
A pokud ne? Pokud přijdu o všechno? Nevím. Opravdu nevím. V mém věku, s mým zdravím, bez domova… Nechci na to ani pomyslet. Ale vím, že jsou tisíce lidí jako já. A to mi dává sílu pokračovat. Bojovat. Nevzdávat se.
Nejde jen o byt, o nábytek, o hrnky a fotky. Jde o víru, že systém může být lepší. Lidštější. Spravedlivější. Systém, který pomáhá lidem vstát, když upadnou, místo aby je kopal, když jsou na dně.
A každý z nás si zaslouží naději. Možnost začít znovu.
I já.
Tak mi držte palce, až budu zítra odesílat ten návrh na odklad exekuce. Držte mi palce, abych narazila na lidskost. Na pochopení. Na empatii.
Protože bez toho jsme ztraceni. Všichni. Nikdo z nás neví, kdy se ocitne na mém místě. Kdy zazvoní zvonek a za dveřmi bude stát exekutor.
