Článek
Včera jsem navštívila babičku a dědu v domově seniorů. Oba tam žijí už dva roky, každý v jiném patře. Měla to být příjemná vánoční návštěva, ale děda opět předvedl, že slušné chování mu nic neříká. „Ta bába nahoře je úplně mimo,“ začal hned, když jsem si sedla v jeho pokoji. Přitom mluví o své manželce, se kterou prožil padesát let života. „Nedá se s ní vůbec mluvit, je úplně potrhlá,“ pokračoval, zatímco rozbaloval vánoční balíček s cukrovím.
Babička přitom trpí jen lehkou demencí. Ano, občas zapomíná, někdy se opakuje, ale pořád je to ta laskavá žena, která nás vychovala. Jenže děda se k ní chová, jako by byla méněcenná. „Radši tam ani nechodím, stejně neví, co říká,“ prohlásil mezi sousty vánočky. Personál domova mi říkal, že tohle není výjimka. Děda při každé příležitosti babičku pomlouvá, a to i před ostatními obyvateli domova. „Je to už stará sklerotická babka, měla by být zavřená jen na oddělení,“ říká, přitom sám si zapomíná brát léky a občas neví, jaký je den.
Včera to vyvrcholilo při společném vánočním posezení. Babička se snažila vyprávět o tom, jak pekla cukroví, když jsme byli malí. Děda ji přerušil: „Mlč už, stejně si na nic nepamatuješ.“ Viděla jsem, jak je to babičce líto, ale neřekla ani slovo. Je smutné vidět, jak se z kdysi milujícího manžela stal zahořklý stařec, který si svou frustraci vybíjí na své ženě. Přitom babička o něm nikdy neřekne křivého slova. I když zapomene něčí jméno nebo splete datum, pořád má v sobě tu důstojnost a laskavost.
„Je to už jenom troska,“ pokračoval děda, když babička odcházela z vánoční besídky. Přitom on sám chodí o holi, má problémy s pamětí a občas se chová jako malé dítě. Ale to si neuvědomuje. V jeho očích je problém vždycky a jen babička. Sestřičky říkají, že je to běžné. Že někteří senioři si svou vlastní bezmocnost kompenzují tím, že ponižují ostatní. Ale copak je to omluva? Je v pořádku urážet člověka, se kterým jste strávili půl století života?
Nejhorší je, že to dělá i před vnoučaty. Malá Anička se ptala, proč děda na babičku tak křičí. Jak jí vysvětlit, že její dědeček se změnil v muže, který není schopen projevit trochu empatie. „Aspoň že já jsem ještě při smyslech,“ chlubil se děda, když jsem odcházela. Přitom před hodinou nemohl najít brýle, které měl na nose, a včera si spletl sestřičku s vlastní dcerou. Ale to podle něj není problém. Problém je vždycky jen babička. Vánoce mají být o lásce, odpuštění a rodině.
Místo toho musíme poslouchat dědovy jedovaté poznámky a dívat se, jak babička tiše polyká slzy. Možná je čas říct dost. Vysvětlit mu, že takhle se k babičce chovat nemůže. Že i když má babička problémy s pamětí, pořád je to naše nadevše milovaná máma a babička, která si zaslouží respekt. Protože tohle chování už není o stáří nebo nemoci. Je to o základní lidské slušnosti. A tu by neměl nikdo ztrácet ani v pokročilém věku. Zvlášť ne o Vánocích, kdy by měla být rodina pospolu v lásce a porozumění, a ne v hořkosti a urážkách.
