Článek
Nechci tvrdit, že bychom byli dokonale šťastní, ale v podstatě nebyl důvod si stěžovat. Aspoň jsem si to dlouho myslela. Jenže pak přišlo něco, co mě donutilo dívat se na naše manželství úplně jinýma očima.
Všimla jsem si toho poprvé jednu noc, když jsem se probudila a zjistila, že postel vedle mě je prázdná. Nejdřív jsem tomu nepřikládala žádný význam. Možná šel do kuchyně napít se vody, možná měl neklidný spánek a sedí v obýváku u televize. Bylo to zvláštní, ale říkala jsem si, že se vrátí. Jenže ráno jsem se probudila znovu sama a on spal v křesle. Prý se mu nechtělo rušit mě, protože se dlouho převaloval.
Nebyla bych to já, kdybych si toho nevšímala dál. V následujících dnech se to opakovalo. V noci jsem se probudila a on nikde. Tentokrát už nešlo o jednorázovou záležitost. Po několika nocích zvědavost přerostla v neklid. Začala jsem se ptát sama sebe, proč to dělá, co vlastně dělá a proč o tom se mnou nemluví. A právě ta tichá nejistota byla horší než cokoli jiného.
Jednoho večera jsem se rozhodla, že to zjistím. Ležela jsem v posteli, předstírala, že spím, a čekala. Kolem půlnoci se zvedl a potichu odešel z ložnice. Slyšela jsem, jak našlapuje, aby mě neprobudil. V srdci se mi ozýval nepříjemný pocit, že za tím bude něco, co mě raní. V hlavě mi běžely nejhorší scénáře. Představovala jsem si, že si píše s nějakou ženou, že mě podvádí, že má tajemství, které mi rozbije celý svět.
Po chvilce jsem vstala a šla za ním. V obýváku byla tma, jen slabé světlo monitoru prosvítalo místností. Stál tam, předkloněný nad počítačem, a tvářil se tak soustředěně, že si vůbec nevšiml, že jsem vešla. Srdce mi bušilo až v krku, připravená na cokoliv. Udělala jsem krok dopředu a nadechla se, ale v tu chvíli jsem uviděla, co má na obrazovce. A opravdu se mi zatmělo před očima.
Nešlo o žádné zprávy od cizí ženy. Ani o lechtivé filmy, jak by si možná někdo myslel. Na monitoru byly barevné tabulky, složité vzorce a grafy. Můj manžel seděl u počítače a celou noc vyplňoval excelové tabulky. Klikal, zapisoval čísla, přepočítával a zase přepisoval. Měla jsem pocit, že jsem se ocitla ve špatném filmu. Kdo by tohle čekal. Já rozhodně ne.
Vyhrkl ze sebe, že mě nechtěl budit, že to dělá už delší dobu a že je to pro něj vlastně únik. Prý nespí, a tak si vytvořil vlastní svět čísel. Seznamy, výpočty, plány. Sledoval naše měsíční výdaje, zapisoval spotřebu vody, elektřiny, počítal si, kolik ho stojí každé uvařené jídlo. Dokonce měl tabulku s tím, kolikrát použil nově koupené boty a jak se tím snižuje jejich cena na jedno nošení. V tu chvíli jsem stála mezi smíchem a zoufalstvím.
Na jednu stranu jsem byla ráda, že nejde o nevěru. Na druhou stranu jsem nechápala, jak mohl něco takového tajit. Proč si se mnou nepromluvil. Proč si raději celé noci seděl s počítačem a předstíral, že má nespavost. Přiznal, že se styděl. Že má pocit, že ho to úplně pohltilo. Tabulky a čísla mu dávaly pocit kontroly nad životem, který jinak vnímal jako chaos.
Bylo zvláštní poslouchat ho, jak mi vysvětluje, že ho uklidňuje sledovat, kolik vody proteče kohoutkem za minutu, nebo že má přehled o každém našich výdajů na potraviny. Byla jsem v šoku, ale zároveň jsem mu věřila, že to myslí vážně. Přesto jsem měla pocit, že se něco změnilo. Najednou tu přede mnou stál člověk, kterého jsem sice znala třicet let, ale o němž jsem v tu chvíli zjistila něco, co mi bylo úplně cizí.
Nebylo to lehké přijmout. Nešlo o nevěru, a přece jsem měla pocit zrady. Jako by mezi námi byla zeď, o které jsem neměla ani tušení. Několik dní jsme o tom nemluvili. Já byla pořád zaskočená, on se styděl. Nakonec jsem ale pochopila, že to není o číslech ani o tabulkách. Je to o potřebě mít jistotu, když se člověk cítí ztracený.
Dnes už se tomu dokážu zasmát. Občas si z něj dělám legraci, že si zase bude psát svoje tajné noční romány v excelu. Ale zároveň vím, že mu to pomáhá zvládat stres, který já ani neviděla. A možná jsem se naučila dívat se na něj trochu jinak. Nejen jako na manžela, který občas mrzutě sedí u televize, ale i jako na člověka, který má svoje zvláštní cesty, jak přežít.
Když se mě někdo zeptá, co jsem cítila, když jsem zjistila, co dělá můj manžel po nocích, odpovídám jednoduše. Byla to směs úlevy, šoku a nepochopení. A taky jsem si uvědomila, že i po letech v manželství vás ten druhý může překvapit tak, že málem omdlíte. A to je možná na vztazích to nejzajímavější. Nikdy nemáte hotovo. Vždycky je tam něco, co vás zaskočí, rozesměje nebo donutí přemýšlet.
A víte co? Jsem vlastně ráda, že jeho tajemství jsou tabulky a grafy. Protože s tím se dá žít. A možná je to lepší než kdyby byly jeho nočním společníkem cizí ženy nebo láhve alkoholu. Stačí jen přijmout, že každý máme své zvláštní rituály. A že i když mě tehdy málem trefilo, dnes to beru jako důkaz, že manželství je pořád živé a že v něm stále může přijít něco, co vás úplně vyvede z míry.
