Článek
Ale já jsem nechtěla najít samu sebe. Já jsem chtěla vypnout. Utéct. A hlavně se necítit jako ztroskotanec jen proto, že jedu na dovolenou bez partnera, bez kamarádek, bez příběhu, který by šel hezky vyprávět při kávě v práci.
Zvolila jsem Itálii, protože je tam všechno. Moře, jídlo, města, hory, a hlavně ta představa určité lehkosti, kterou u sebe poslední roky marně hledám. Půjčila jsem si malý byt přes Airbnb v městečku u Neapole, kde jsem nikoho neznala, a kde na mě nikdo nečekal. Týden. Sedm dní jen se sebou. Věděla jsem, že kdyby něco, můžu se kdykoliv sebrat a odletět domů. Ale taky jsem věděla, že to nechci vzdát hned první den.
Večer jsem prochodila bosa po pláži, koupila si skleničku vína a seděla na lavičce, koukala na moře a měla v hlavě ticho. Ne to ticho, co bolí. Ale ticho, co uzdravuje. Nikdo nic nechtěl, nikdo nic neřešil, nikdo se nemračil, že jsem pomalá nebo nerozhodná. Jen já a ten slaný vzduch. V tu chvíli jsem si poprvé uvědomila, jak moc jsem poslední měsíce byla v pohotovosti. Ve vztazích, v práci, doma. Pořád ve střehu, pořád přizpůsobivá. A najednou jsem mohla být jen já. Obyčejná holka na lavičce s vínem.
Druhý den jsem se vydala do města. Neměla jsem plán, jen chuť ztratit se v uličkách. A ono to šlo. Itálie vás pohltí. Staré omítky, prádlo na šňůrách, křik z kuchyní, smích dětí, vůně bazalky a hluk skútrů. Byla jsem cizinka, ale nikdo mě tak nebral. Starý pán v kavárně mi doporučil nejlepší cannoli, servírka mi poradila, kam jít večer na hudbu. A já jsem se poprvé po dlouhé době necítila jako páté kolo u vozu. Cítila jsem se jako člověk. Bez definice, bez role, jen tak. Sama, ale ne osamělá.
Postupně jsem si začala všímat, jak jinak se pohybuju. Nechodím rychle, neřeším hodiny, nevytahuju telefon každých deset minut. Dělám věci pomalu. Nasávám atmosféru. Přemýšlím. Ne o e-mailech. O sobě. O tom, jak často se omlouvám, i když nemusím. Jak se přizpůsobuju, abych byla „příjemná“. Jak moc jsem si zvykla dělat věci pro ostatní, protože se to očekává. A jak málo si pamatuju na chvíle, kdy jsem něco udělala jen pro sebe, bez výčitek.
Sedla si na schod, koupila si pizzu do krabice a pozorovala lidi. Pár seděl na skútru, někdo se hádal do telefonu, děti jezdily na kole, muž s knírkem zpíval popěvek a klopýtal mezi lavičkami. Nikdo mě neznal. Nikdo mě neposuzoval. Byla jsem jen součástí kulisy, a bylo to překvapivě uklidňující. Přestala jsem si hrát na to, že jsem v pohodě. Přestala jsem se snažit mít plán. A místo toho jsem si dovolila být v tom. I s pocitem, že nevím, co přijde.
Třetí den jsem strávila na výletě. Místní autobus mě vyklopil kousek od Vesuvu a já si to vyšlapala sama až nahoru. Předbíhali mě všichni – páry, rodiny, sportovci – ale mně to nevadilo. Každý krok jsem si vychutnávala. Cítila jsem vlastní dech, vlastní rytmus. A nahoře jsem si sedla na kámen, vytáhla mandarinku a měla slzy v očích. Ne protože bych se zničila. Ale protože jsem si najednou připadala tak opravdová. Tak nezakrytá. Nechtěla jsem fotku. Chtěla jsem si to zapamatovat.
Odpoledne jsem potkala dvě Němky, co se ztratily. Ptaly se mě na cestu. Smála jsem se, že jsem tu taky poprvé. A za chvíli jsme seděly ve stínu, cpaly se pomerančem a vyprávěly si o životě. Já jim o rozchodu, o práci, o tom, jak je těžké být pořád ta silná. Ony mi zase o tom, jak si v pětatřiceti uvědomily, že nemusí být nikomu k dispozici. A že samota není nedostatek. Že to je prostor. Svoboda. Možnost. Smála jsem se a cítila, že něco ve mně se mění. Pomalu, ale nevratně.
Další dny ubíhaly jinak než doma. Nehonila jsem se. Jedla jsem, když jsem měla hlad. Spala jsem, když se mi chtělo. Seděla jsem v parcích a psala do deníku. Dělala jsem si poznámky o tom, co mi chybí, co mě štve, co mi dělá radost. Nebylo to nic převratného. Jen jsem si dovolila nebýt k sobě slepá. Nechala jsem věci plynout. A začala vnímat, co opravdu chci. Ne co by „se mělo“.
Poslední den jsem se šla projít brzy ráno. Všechno bylo ještě ospalé. Kavárny se teprve otevíraly, rybáři rozmotávali sítě. Sedla jsem si na molo a koukala na hladinu. A nechtěla jsem zpátky. Ne že bych neměla ráda svůj domov. Ale nechtěla jsem zpátky do té verze sebe, kterou jsem tam nechala. Do té ustarané, vyčerpané, přehnaně snaživé Kláry, která se vždycky pousměje, i když ji něco zraňuje. Chtěla jsem si tohle v sobě uchovat. Tu novou lehkost. Ticho. Pomalost.
Na letišti jsem si všimla, že mám jiný výraz. Ne „šťastný jako po dovolené“. Ale klidný. Sama se sebou. A pak mi došlo, že jsem si odtud neodvážela jen vzpomínky na pizzu a víno. Ale i jistotu, že nemusím pořád někoho mít vedle sebe, abych měla hezký čas. Že nejsem nudná, když jsem sama. A že dovolená není jen o místě, ale o tom, jak se v tom místě cítím. A já se v Itálii cítila jako člověk, kterého jsem dlouho neznala. Sama sebe.
Doma jsem si pověsila na zeď mapku z města. A napsala jsem si pod ni větu: „Neboj se být sama. Tam to začíná.“ Protože to opravdu začalo. Vědomí, že nemusím nikam zapadnout. Že si můžu vybírat, kam patřit chci. A že nejlepší vztah, který mám šanci mít, je ten, který budu mít sama k sobě.
