Článek
Ať už do restaurace hned za rohem, nebo do jídelny, kde se schází většina zaměstnanců z okolí. Vždycky se kolem půl dvanácté někdo zvedl, prohodil směrem k ostatním, že je čas vyrazit, a parta se poslušně zvedla. Jen já jsem zůstával u stolu, protože jsem měl s sebou krabičku z domova.
Ze začátku jsem se za to skoro styděl. Připadal jsem si jako outsider, který se nechce přidat. Pár kolegů si mě dobíralo, jestli jsem šetřílek, nebo jestli se bojím, že by mi v restauraci nechutnalo. Bral jsem to s humorem, ale v duchu mě to mrzelo. Pravda byla prostá. Doma vaříme rádi a já jsem zvyklý na domácí jídlo. Navíc jsem nechtěl denně utrácet dvě stovky za oběd, když doma vyjde porce na zlomek ceny a ještě vím, co v jídle mám. Jenže vysvětlovat to pořád dokola se mi nechtělo, a tak jsem poslouchal vtípky a dál si poctivě nosil krabičky.
Jednoho dne jsem vytáhl z batohu krabičku s karbanátky, které jsem dělal večer předtím. Byl to takový rodinný recept nic složitého, ale vychytaný. Přidávám do masa trochu strouhané brambory, česnek, bylinky a namísto strouhanky rozmočený rohlík. Díky tomu jsou šťavnaté a voní na celé kolo. Jakmile jsem je ohřál v mikrovlnce, vůně se rozlila po celé kanceláři a najednou bylo ticho. Kolegové, kteří se ještě před chvílí smáli, že jím z krabičky, zvedali hlavy a začali se ptát, co to je.
Jeden přišel blíž a jen tak mezi řečí se nabídl, že by ochutnal. Dal jsem mu kousek na vidličku a hned po prvním soustu se rozplýval. Druhý ho následoval a během chvilky jsem měl kolem stolu menší hlouček. Všichni chtěli vědět, co v tom je, a jestli si to dělám sám. Přiznal jsem, že ano, a že je to vlastně recept, který máme v rodině už dlouho. Ten den jsem se stal středem pozornosti a místo vtípků jsem poslouchal prosby, abych příště přinesl něco víc, že si dají se mnou.
Od té doby se atmosféra změnila. Najednou už nebylo směšné nosit si jídlo z domu. Naopak. Kolegové začali sami přemýšlet, že by si taky něco připravili, aby nemuseli pořád běhat do drahých restaurací. A ti, co vařit neuměli nebo nechtěli, se mě snažili přemluvit, abych jim donesl aspoň jeden karbanátek navíc. Dokonce i šéf, který do té doby patřil mezi nejhlasitější zastánce obědů venku, jednou prohlásil, že to voní lépe než polévka za stovku z jídelny.
Začaly kolovat narážky, že bych měl otevřít bistro, a jedna kolegyně dokonce přišla s tím, že by mi pomohla udělat kuchařku, kdybych sepsal všechny recepty. Smáli jsme se tomu, ale v duchu mě těšilo, že se z něčeho, kvůli čemu jsem se cítil trapně, stala moje výhoda. Přiznávám, že jsem se v tu chvíli cítil docela hrdě nejen proto, že jim chutnalo, ale i proto, že se změnil jejich pohled.
Samozřejmě jsem jim recept nakonec prozradil. Sepsal jsem jim jednoduchý postup, aby si to mohli zkusit doma. Většina z nich si to zkusila, ale shodli se, že to nemají úplně stejné. Říkali, že i když použili přesně to, co jsem jim napsal, nechutná jim to tak jako ty moje. Možná je to rukama, možná tím, že to člověk dělá s radostí a láskou k jídlu. Nebo prostě tím, že doma se vždycky vaří jinak než ve spěchu.
Od té doby už nejsem ten, kdo „šetří“ na obědech. Naopak, jsem ten, co umí uvařit něco, co chutná líp než kdejaká restaurace. A já jsem se naučil, že není důvod se stydět za to, že člověk dělá věci po svém. Kdybych se podvolil tlaku a chodil s ostatními, možná by se nikdy neukázalo, že můj obyčejný karbanátek může způsobit takový rozruch. A co je na tom nejlepší? Dnes už se mi nikdo nesměje. Naopak se těší, čím zase provoním kancelář.
Tak to dopadlo, že z posměchu vznikl respekt a z krabičky se stala skoro atrakce. A já si pokaždé, když v práci otevřu víčko a ucítím tu známou vůni, vzpomenu na začátky, kdy jsem si připadal jako ten největší outsider. Teď už vím, že i zdánlivě obyčejná věc může změnit atmosféru mezi lidmi. Stačí jen, aby měla chuť a vůni, kterou nikdo nečekal.
