Článek
Aneta, žena zvyklá řešit věci s nadhledem a slevovým kuponem v ruce, se rozhodla, že si udělá radost. Ne kvůli nějakému svátku, ale prostě protože. Zastavila se v obchodě, kde zboží většinou vypadá jako výběr ze ztrát a nálezů, a ani tentokrát to nebylo jiné. Uprostřed regálu s „poslední šancí“ se vyjímala kabelka. Šedivá, trochu podivného tvaru, něco mezi doktorským kufříkem a krabicí od obědového menu. Měla přezku, která dělala při každém pohybu klik, a materiál připomínal něco mezi voskovaným ubrusem a imitací hadí kůže. Cena? 79 korun. A to ještě po slevě.
Nikdo o ni nezavadil pohledem. Lidé kolem chodili jak kolem opuštěného štěněte s podivným okem. Ale Anetě se nějak líbila. Možná proto, že byla jiná. Možná proto, že zrovna neměla náladu na nic podle očekávání. Možná prostě proto, že měla na účtu posledních pár stovek a chuť na něco „zbytečného“.
Kabelku koupila. Prodavačka ji ani nezabalila, jen ji podala se slovy: „Tohle už tu máme asi od loňska.“
První den ji nosila jen tak – na nákup, s klíči a peněženkou. Až později zjistila, že se do ní vejde překvapivě hodně. Malá lahev vína, balení čaje, knížka na přežití v době inflace, jedny náhradní punčochy a jablko. Všechno najednou, bez boje se zipem. Kabelka držela tvar, nepropouštěla vodu a navzdory svému vzhledu neměla žádné ostré rohy, co by píchaly do boku.
A pak se to stalo. První reakce přišla v tramvaji. „To je zajímavá kabelka,“ řekla paní naproti a nevypadala, že to myslí zle. Aneta odpověděla neurčitým úsměvem a napadlo ji, že zřejmě začíná být něco jako módní experimentátor. Pak přišla kolegyně v práci. „Hele, kde jsi ji koupila? Je taková… zvláštní. Ale mně se vlastně líbí.“
A pak se to rozjelo. Každý den někdo. Že je originální. Že vypadá jako kabelky, co nosila Veronika Žilková v 90. letech. Že má šmrnc. Aneta si nebyla jistá, jestli je to vtip, nebo kompliment. Ale začalo jí to být jedno. Kabelku si oblíbila. A postupně i ostatní.
Dnes ji chce půlka jejích známých. Ne nadsázka – doslova. Dvě kolegyně se ptaly, jestli ji nepůjčí „jen na víkend“. Jedna kamarádka nabídla výměnu za parfém. Druhá za domácí paštiku. Dokonce se našel jeden známý z Facebooku, který Anetě napsal, že „ta taška má duši“. Co tím přesně myslel, nevíme dodnes.
„Je to tak absurdní, až je to krásný,“ řekla mi Aneta, když jsme si sedly na kafe. Mluvila o té kabelce s lehkou ironií, ale taky s překvapivou něhou. „Nikdo ji nechtěl. Byla levná, divná, nepotřebná. A najednou se z ní stalo něco jako fenomén. Myslím, že to o nás něco vypovídá.“
Ano, vypovídá. Vypovídá to o tom, že si pořád dokážeme najít vztah k věcem, které nejsou dokonalé. Že někdy stačí, aby něco nebylo „dle katalogu“, a hned to v nás vyvolá zájem. Možná je to i lehká vzpoura proti uniformitě. A možná jen prostý fakt, že většina drahých kabelek dnes vypadá úplně stejně, zatímco tahle – tahle vypadá jako něco, co si koupí člověk, co si umí vybrat sám.
Aneta kabelku pořád nosí. A pořád na ni slyší poznámky – vesměs pozitivní. Občas se objeví někdo, kdo ji nepochopí. Ale i to je v pořádku. Protože jak sama říká: „Není pro každého. Stejně jako já.“
A co se stalo s obchodem, kde ji koupila? Ten už prý zavřeli. Ale než ho zrušili, Aneta tam prý šla ještě jednou. A koupila si stejnou kabelku znovu. Pro jistotu. Pro případ, že by ta původní přestala držet. Protože člověk nikdy neví, kdy bude potřebovat něco, co původně nikdo nechtěl – a co se pak ukáže být tím nejlepším, co mohl mít.
