Článek
A když v supermarketu zahlédnu červenou cedulku se slevou, skoro vždycky se u ní zastavím. Protože vím, kolik dneska všechno stojí. A že když je maso o třicet procent levnější, je to výhra. Nebo jsem si to aspoň myslela.
Byl obyčejný čtvrtek. Po práci jsem se stavila v jednom z těch řetězců, které máme všichni v ulici. Nakoupila jsem pečivo, zeleninu, mléko – a pak jsem zahlédla balíček mletého masa, co měl ten známý oranžový štítek. Vepřové, 500 gramů, sleva –30 %, „krátká doba spotřeby“. Neřešila jsem to. Maso jsem chtěla hned večer použít, plánovala jsem udělat karbanátky. Vzala jsem to, zaplatila, odnesla domů.
Všechno bylo v pořádku. Na první pohled. Balíček vypadal běžně, maso trochu tmavší, ale nic, co by mě zarazilo. Když jsem ho ale otevřela, zůstala jsem stát. Z masa se vyvalil nepříjemný, mírně nasládlý pach. Ne ten běžný masový, ale něco, co mě okamžitě zarazilo. Byla jsem zvyklá vařit, nelekla jsem se hned. Vzala jsem maso do ruky, trochu promíchala – a v tu chvíli jsem si všimla něčeho, co tam vůbec nepatřilo.
Mezi kousky masa byl podivný tuhý kus. Ne tuk, ne chrupavka. Něco, co vypadalo jako útržek šlachy nebo část něčeho, co tam rozhodně být nemělo. Byla to šedá, podivně lesklá hmota, která působila, jako by ji do toho masa někdo zanesl omylem. Jenže to nebylo všechno. Když jsem pokračovala, našla jsem v mase i drobný úlomek, který mi připomínal kousek kosti nebo nehtu. Ano, čtete dobře. Nehet. Nebo něco, co ho připomínalo.
Zvedl se mi žaludek. Nechtěla jsem tomu věřit. Všechno jsem rychle zabalila a dala zpátky do sáčku. Bylo mi fyzicky špatně. Najednou se mi z hnusu zježily ruce. Měla jsem chuť jít okamžitě zpátky do obchodu a hodit to tam přes pult. Ale bylo už pozdě. A navíc – znáte to. Člověk přemýšlí, jestli má vůbec šanci něčeho dosáhnout. Jestli ho někdo nebude mít za blázna, přecitlivělou ženskou, co si myslí, že maso má vypadat jako z reklamy. Jenže já věděla, že tohle normální není.
Druhý den jsem to zkusila. Vzala jsem balíček, fotku toho, co v něm bylo, a došla na informace. Slečna u přepážky byla mladá, s mobilem v ruce, a v očích měla spíš otrávenost než ochotu. Když jsem jí ukázala, co jsem našla, zvedla obočí. „A to jste si jistá, že to tam nebylo už dřív? Nemohlo to být třeba z vaší kuchyně?“ Odpověď, která mě dorazila. Jako bych si to celé vymyslela. Jako bych schválně do masa něco přimíchala, abych mohla dělat scénu.
Chtěla jsem mluvit s vedoucím. Nakonec přišla paní, která vypadala, že ví, co dělá. Vzala balíček, podívala se na fotky a uznala, že to „není úplně standardní“. Řekla, že to předá dodavateli, že to prověří a že se mi ozvou. Dostala jsem slevový kupon na další nákup. Padesát korun. Za ten pocit znechucení, za ztracenou večeři, za to, že jsem doma půl večera seděla a přemýšlela, co vlastně dneska budeme jíst.
Nepíšu to kvůli těm padesáti korunám. Píšu to proto, že mě to donutilo se zamyslet. Kolik z nás kupuje jídlo ve slevě, protože nemáme na výběr? Kolik z nás už si odvyklo dívat se na etikety, složení, datum spotřeby? Protože věříme, že když to leží v regálu, je to bezpečné. Jenže ono nemusí být. A ne vždy to poznáme pohledem. Já měla „štěstí“, že jsem to objevila dřív, než jsem maso dala na pánev. Co kdyby to jedla moje dcera? Co kdyby to dostal můj muž? Nechci si představovat, co by to s námi udělalo.
Od té doby mám k masu ve slevě odstup. Neříkám, že je všechno špatně. Jsou výrobci, kteří dělají věci poctivě. Ale vadí mi, že na zákazníky, kteří reklamují něco vážného, se často dívá jako na otravné potížisty. Že když žena přijde s tím, že v mase něco našla, dostane slevový kupon a pohled, jako by si to celé vymyslela. A že ticho je běžnější než omluva.
Nechci strašit. Ale taky nechci mlčet. Protože nejde jen o jeden kus masa. Jde o důvěru. O to, co považujeme za normální. A o to, že ne všechno, co má slevu, je výhodné. Někdy to může být právě naopak. Levné maso mě stálo večer, chuť k jídlu a pocit bezpečí. A to za těch pár ušetřených korun nestojí.
