Článek
Tentokrát to byla moje teta. Žena, která mě učila plést věnce z pampelišek, která mě vzala na první koncert a která mi poprvé ukázala, jak vypadá láska k životu. Ještě před měsícem jsme spolu seděly u kávy a smály se, jaký má život smysl pro humor. A teď jsem stála uprostřed second handu a vybírala si černé šaty na její pohřeb.
Nebyla jsem schopná jít do běžného obchodu. Nešlo mi do hlavy, že bych měla utrácet tisíce za něco, co si obléknu jen jednou. Vždycky jsem si říkala, že oblečení by mělo mít příběh. A second handy příběhy měly. Jenže tehdy jsem netušila, že ten příběh, který si odnesu, nebude jen o těch šatech.
Second hand byl malý a trochu zaprášený, ale voněl tak, jak voní staré knížky – trochu po nostalgii, trochu po tajemstvích. Procházela jsem mezi věšáky a prsty přejížděla po látkách. Černé šaty. Jednoduché, elegantní, bez zbytečných ozdob. Přesně takové, jaké jsem potřebovala.
Vzala jsem je do ruky, podívala se na cenu – dvě stovky. To mi přišlo skoro jako znamení. Vešla jsem do kabinky a přetáhla si je přes hlavu. Seděly dokonale. Jakoby na mě čekaly. Jakoby věděly, že je budu potřebovat. A pak jsem si toho všimla. Zasunula jsem prsty do švu, abych zkontrolovala štítek s velikostí. Byla tam. Ale vedle něj byl ještě něco jiného. Kousíček látky s vyšitým nápisem.
Drobným písmem tam stálo: „Neplakej. Jsem s tebou.“ V tu chvíli jsem ztuhla. Otočila jsem šaty naruby, promnula látku mezi prsty a znovu si ten nápis přečetla. A pak ještě jednou. A znovu. Jsem s tebou. Nevím proč, ale v očích se mi objevily slzy. Kdo to tam vyšil? Komu ty šaty patřily? A co znamenala ta slova?
Celou cestu domů jsem na to nemohla přestat myslet. Držela jsem tašku se šaty na klíně, pohupovala se v tramvaji a v hlavě si přehrávala všechny možnosti. Byl to dárek? Nebo vzkaz od někoho, kdo věděl, že jeho čas se krátí? Doma jsem šaty položila na postel a sedla si vedle nich. Natáhla jsem ruku a přejela prsty po těch slovech.
„Neplakej. Jsem s tebou.“ A já v tu chvíli věděla, že se tím vzkazem nemám trápit. Ale mám ho přijmout. Když jsem si šaty oblékla znovu, bylo to jiné. Nebyly to jen černé šaty na smutnou událost. Byly to šaty s příběhem, se vzkazem, s otiskem něčí lásky.
Pohřeb byl těžký, jak pohřby bývají. Pláč, ticho, vzpomínky. Lidé mluvili, ale já skoro neslyšela. Jen jsem cítila, že ten vzkaz si nesu s sebou. A pak, když jsem stála nad hrobem a sledovala, jak se do jámy snáší první hrst hlíny, jsem si znovu vzpomněla na ta slova. Neplakej. Jsem s tebou.
A poprvé za celý den jsem se usmála. Protože jsem věděla, že je to pravda. Po pohřbu jsem si ty šaty ještě dlouho schovávala. Nedokázala jsem je odložit. Ne proto, že by to byly jen šaty. Ale protože mi něco připomněly. Že lidé odcházejí, ale nikdy nezmizí úplně.
Že tu zůstává jejich otisk. Jejich slova, jejich láska, jejich smích, který občas zaslechnete ve větru. A že někdy potřebujete jen maličkost, jedno jediné slovo, které vám připomene, že nejste sami.
Možná to byl jen kus oblečení, který někdo vyřadil. Možná náhoda. Možná osud. Ale pro mě to byla zpráva. A od té doby vím, že to platí pro všechny, které jsme kdy ztratili. Protože oni s námi nikdy nepřestanou být.
