Článek
Je mi devětatřicet a k prarodičům chodím několikrát týdně. Dřív vyzvedávali mou dceru ze školky, teď jim nosím nákup, chystám večeři a zjišťuji, co potřebují. Babička má diagnostikovanou demenci, děda o ni pečuje v jejich bytě. Jsou svoji šestapadesát let. Přicházela jsem většinou navečer, kdy jsem u babičky pozorovala větší neklid, a zůstávala asi hodinu. Myslela jsem, že dědovi pomáhám i tím, když doma udělám trochu pořádku a oba je posadím k jídlu.
Při jedné návštěvě babička stála u ložnice a požadovala, aby ten cizí člověk odešel. Děda přinesl jejich svatební fotografii. Ukazoval na ženicha a potom na sebe, jenže babička začala křičet, že jí lže. Napomenula jsem ho, že jí přece nemusí všechno vysvětlovat. Připravila jsem jí chleba, odvedla ji ke stolu a po uklidnění odešla domů. Děda tam zůstal.
Prsten na jeho ruce ji vyděsil
Napadlo mě představovat ho jako pana Josefa, který nám přišel pomoci. „Já tady nebydlím jsem tu jen na návštěvě,“ odpověděl. Chápala jsem to jako lpění na něčem, čemu babička právě nedokáže rozumět. Chtěla jsem, aby ustoupil, protože ona přece ustoupit nemohla. Nenapadlo mě zeptat se, co takové předstírání dělá s ním.
Když si babička všimla jeho snubního prstenu, chytila ho za zápěstí. Tvrdila, že ho vzal jejímu manželovi, a křičela, ať ho vrátí. Požádala jsem dědu, aby si ho sundal. Chvíli se na mě díval, potom poslechl. Prsten jsme uložili do krabičky v prádelníku. Babička se přestala dožadovat jeho vrácení a já cítila hlavně úlevu, že už nekřičí.
Z toho jediného uklidnění jsem udělala postup. Před jídlem jsem odkládala svatební fotografii do zásuvky a dědu žádala, aby vyšel na chodbu a zazvonil. Babičce jsem zatím řekla, že přijde pan Josef. U dveří mi připomínal, že byl celou dobu doma. Přerušovala jsem ho prosbou, ať to aspoň zkusí. Když ho přijala klidně, měla jsem za to, že jsme našli řešení. Jeho mlčení jsem připisovala uraženosti.
Babička ho chválila a on odešel
Při večeři mu babička nabídla další brambory a začala vyprávět, jak hodného má manžela. Prý by měly všechny ženy takového dostat. Usmála jsem se, protože jedla a působila spokojeně. Děda položil příbor a odešel uprostřed její věty. Slyšela jsem předsíňovou skříň a potom zavření dveří. Zůstala jsem s ní a zlobila se na něj, že mě v tom nechal.
Když si babička lehla odpočinout, děda právě odemykal. Zastavila jsem ho na prahu s připravenou výčitkou. Předběhl mě. „Když mě nepozná ona, nemůže za to. Ale ty víš, kdo jsem, a stejně mě posíláš zazvonit.“ Začala jsem vysvětlovat, že jde o její klid. Jenže jsem slyšela vlastní hlas a nedokázala tu větu dokončit.
Při domlouvání další večeře mi řekl, ať se najíme bez něj. Přinesla jsem krabičku s prstenem a otevřela ji před ním. Čekala jsem, že si ho navlékne a budeme mít odkud začít. Děda víčko zavřel. „Nechci si ho nasazovat podle toho, jestli mě zrovna pozná.“ Krabičku mi nevrátil, jen ji položil vedle sebe.
Omluvila jsem se mu za posílání na chodbu i za to, že jsem jeho námitky odbyla. Přiznala jsem, že jsem péči hodnotila podle hodiny, kterou tam strávím. Po zbytek večera i celou noc už všechno zůstávalo na něm. Neřekl, že se nic nestalo, a já se tentokrát nesnažila takové ujištění získat.
Potřeboval mít možnost odejít
Na společné konzultaci v poradně jsem popsala také dědovy odchody a to, jak málo už mluví. Neoznačila jsem je za neochotu spolupracovat. Děda pracovnici řekl, že potřebuje někdy zavřít dveře bez pocitu, že babičku opouští. Probrali jsme její strach i možnosti zastoupení v péči. Přestali jsme ji přesvědčovat fotografiemi a já dědovi přestala přidělovat smyšlenou roli. Přijali jsme, že žádná věta nám pokaždé nezaručí klid.
Než jsme zajistili pomoc, prodloužila jsem své návštěvy a převzala i celý volný den. Připravovala jsem jídlo a opakovaně odpovídala, kde je Josef. Při dalším stejném dotazu jsem se musela nadechnout, abych neodsekla. Nemohla jsem po hodině odejít a nechat pokračování na někom jiném. S dědou jsme ověřili cenu a dostupnost placeného zastoupení v péči. Domluvili jsme dvě odpoledne a úhradu rozdělili mezi jeho důchod a můj příspěvek.
Do rybářského spolku se vrátil, až když zastoupení skutečně fungovalo. U některých našich večeří dál chybí. Bývá mi to líto, ale jeho účast už nepovažuji za povinnost. Při předávání péče jsem zahlédla prsten na řetízku. Děda si upravil límec a prsten zmizel pod košilí. Nežádala jsem ho, aby si ho navlékl na ruku.
Babička se po jeho odchodu zeptala, kde má manžela. Řekla jsem, že je venku, a zůstala vedle ní. Neslibovala jsem rychlý návrat ani dědu nevolala zpátky. Dřív jsem odcházela spokojená, když byl doma klid. Teď se před odchodem ptám i dědy, jak to zvládá. Někdy odpoví jen krátce a já už po něm nechci, aby mě uklidnil.
Zdroje: autorský text
