Článek
Kdyby to nebyl můj otec, asi bych se smála a trochu žárlila. Jenže on to je. A já se nesměju. Spíš se poslední dobou víc a víc koušu do rtu, protože nevím, jak to celé chápat. A taky proto, že ho pořád vlastně mám ráda. Jen už si s tím nějak neumím poradit.
Moje máma a táta se rozešli, když mi bylo jedenáct. Víceméně v klidu, žádné scény, žádné soudy o střídavou péči. Zůstala jsem s mámou, ale k tátovi jsem vždycky jezdila ráda. Měl to tam jiné. Vonělo to po dřevě, topilo se v kamnech, byly tam knihy, nářadí, dvorek s kocourem a rádio, co hrálo. Mluvil se mnou jako s dospělou, vozil mě na kole, večer se mi nebál říct, co ho štve v práci nebo co se mu povedlo opravit. Měla jsem pocit, že se mu můžu svěřit se vším. A on mně taky. Možná až moc.
V patnácti jsem poprvé slyšela, že se mu líbí nějaká Dana. Byla v pohodě. Normální ženská, trochu tichá, vařila mu houbovku a brala mě jako součást. Myslela jsem, že to tak bude už napořád. Jenže pak jednou přišla řeč na Janu. A pak na Lucii. A pak… jsem se přestala ptát.
Nešlo o to, že by byl tátův život jako z nějaké sitcomové grotesky, kde plete termíny a nosí květiny špatné ženě. Ne. On má v tomhle chaosu zvláštní pořádek. Každé z těch žen říká, že je pro něj výjimečná. Každé věnuje pozornost. Každé dá najevo, že na ni myslí. A ony mu to, zdá se, vrací. Některé to možná tuší, některé to vědí, některé si lžou do kapsy. Ale žádná ho zjevně neposlala k čertu. A já jsem někde uprostřed toho všeho. Jako jediná dcera. Jako někdo, koho si bere s sebou na víkend k Daně, pak mě zve na večeři, kde sedí i Lucie, a pak mi mezi řečí říká, že Jana jede v létě s námi k moři.
Občas si říkám, že už nevím, co je normální. Že jsem vyrostla v tom, že muž může být hodný, pozorný, zručný, že může být dobrý táta – a přitom mít zároveň víc vztahů. A že se o tom nemluví jako o nevěře, ale jako o komplikovaném srdci. Že když někdo umí milovat víc lidí, tak to přece nemusí být špatně. Táta mi to tak vysvětloval. Láska přece není dort, ze kterého když si někdo ukrojí, zbude míň pro ostatní.
Jenže já pořád cítím, že to někde drhne. Že je to jako hrát na kytaru se dvěma nalomenými strunami. Možná to ještě zní, ale už to nehraje čistě. Táta se tváří, že je v pohodě. Má smysl pro humor, plánuje výlety, stříhá kytky na zahradě, posílá všem těm ženám esemesky s květinou v emotikonu. Ale zároveň je unavený. Někdy ho slyším, jak dlouho do noci telefonuje, jak se omlouvá, vysvětluje, slibuje. Někdy mu ujede vzdech, že „je toho teď moc“ nebo že „by si přál, aby lidi byli víc velkorysí“. A já vím, že tím myslí mě. Protože i já jsem se začala ptát: „Tati, a proč vlastně to všechno?“
Nepřijde mi normální jezdit na rodinnou dovolenou, kde je moje máma, její bývalý muž, jeho nová žena a ještě žena, která „to sice ví, ale radši to neřeší“. A to je jen jeden z jeho scénářů. Jiné kombinace ani nechci znát. Jenže táta to zvládá. Má rozpisy. Má empatii. Má šarm. Dokáže mluvit s každou jinak a zároveň se každé nějak otevřít. Není to žádný proutník. Nechlubí se. Neříká: „Podívej, kolik ženských mě chce.“ Naopak. Tvrdí, že je to těžké, že si to nevybral, že to tak prostě přišlo.
Možná tomu i věří. Možná si myslí, že to celé je forma svobody. A možná i je. Jenže já čím dál víc vnímám, jak v tom nejsem svobodná já. Jak mi začíná být nepříjemné odpovídat na otázky známých, kdo je vlastně ta paní, se kterou přijel táta na oslavu. Jak si nejsem jistá, komu můžu říct „tátova přítelkyně“ a komu mám říct „tátova kamarádka“. Jak mám pocit, že každá pravda bude polopravda, každá lež zbytečná a každé mlčení zbabělé.
Někdy si přeju, abych mohla tátovi říct, ať se prostě rozhodne. Ať si vybere. Ať je dospělý. Ale zároveň vím, že to říct nemůžu. Protože bych byla další, kdo mu nastavuje podmínky. A to já nechci. Já chci jen trochu klidu. Trochu jistoty. Trochu normálnosti. Ne kvůli sobě – já už jsem si na to nějak zvykla – ale kvůli tomu, že jednou budu chtít mít vlastní vztah, vlastní rodinu. A už teď cítím, že si s sebou nesu zvláštní model světa, kde se všechno dá omluvit tím, že „je to složité“.
Miluju tátu. Pořád. Vážně. Mám ho ráda i tehdy, když si myslím, že dělá hlouposti. Mám ho ráda i tehdy, když mlčí, protože neví, co mi má odpovědět. A právě proto o tom píšu. Protože někdy nejde o to, kdo má pravdu. Ale o to, že to v nás něco zanechá. Vzorec. Nejistotu. Otázky. A já nechci, aby to všechno zůstalo jen ve mně. Možná jsou i jiní, kteří mají rodiče, jejichž životní cesty jsou zvláštně rozvětvené a přitom se tváří jako úplně obyčejné.
Možná si někdo řekne, že přeháním. Že bych měla být ráda, že mám tátu, který mě má rád, který se zajímá, který mě bere s sebou na výlety. A mají pravdu. Jsem za něj vděčná. Ale zároveň si přeju, aby občas na chvilku přestal. Aby se zastavil a zamyslel, jestli je opravdu v pořádku, že ve třech ženách budí dojem výlučnosti. Že každá z nich má v kalendáři místo, ale žádná z nich nemá úplnou jistotu.
Možná jednou pochopím víc. Možná zjistím, že to celé bylo vlastně statečné. Že táta hledal lásku všude, kde ji našel, a dal ji, kde mohl. A možná taky zjistím, že tím ublížil víc, než si myslel. Včetně mně. A nebo to celé vyšumí, vztahy se rozpadnou, nové začnou, život půjde dál a všechno se nějak srovná. Ale to, co ve mně zůstane, bude už vždycky jinak tvarované.
Nechápu, jak to všechno stíhá. A jen doufám, že i on jednou pochopí, že někdy míň znamená víc. A že láska, když je opravdová, si nevyžaduje rozpisy. Jen pravdu.
