Článek
Jenže když vyměňovala povlečení a snažila se zpod postele vytáhnout starou deku, která jim tam zapadla už před několika týdny, zadrhla se o něco, co pod matrací rozhodně nemělo co dělat. Myslela si nejdřív, že je to zapadlý ovladač nebo knížka. Ale jakmile tu věc vytáhla, zjistila, že drží v ruce obyčejnou obálku. Nepopsanou. Trochu zaprášenou. Nejdřív ji chtěla odložit stranou, že to bude zase nějaký starý doklad nebo něco z práce jejího partnera. Ale pak se podívala blíž. Byla to ženská intuice nebo jen zvědavost, co ji přimělo obálku otevřít, dodnes neví. Každopádně dopis, který v ní našla, jí na pár vteřin zastavil srdce.
Nebyl to milostný dopis. Ani vyznání lásky, ani žádná peprná vzpomínka na tajný románek. Byl to dopis plný bolesti. Někdo v něm psal o tom, jak se cítí zrazený, prázdný, zklamaný. Že ho bolí, když ho někdo odmítá. Že už nechce dál žít v nejistotě. Že když mu jeho blízký člověk neřekne pravdu, bude muset odejít. V dopise stálo: „Nečekám, že se změníš, ale aspoň mi neříkej, že o mně nevíš. To bolí víc než všechno ostatní.“
Lea v tu chvíli myslela na jediné. Že její partner má někoho jiného. Možná dokonce muže. Tón dopisu byl tak osobní, že by ho nenapsal nikdo cizí. Byla si jistá, že tohle není žádná kolegyně, co se do něj zamilovala v práci. Tohle bylo jiné. Jenže když se podívala na podpis, zůstala stát v šoku. Písmo poznala hned. Bylo její. Její vlastní rukopis, její vlastní slova. Ale nepamatovala si, že by kdy ten dopis napsala.
Posadila se na postel, obálku v ruce. Cítila, jak se jí třesou prsty. Četla znovu a znovu každou větu, snažila se vybavit, kdy mohla něco takového sepsat. A proč. Věděla jen jediné, že to nebylo v posledních týdnech. Muselo to být dávno. Možná roky zpátky. A pak jí to došlo.
Dopis byl psaný před šesti lety. Poznala to podle jedné poznámky na okraji byl zmíněný koncert, na který tehdy chtěla jít a který nakonec zrušili. V té době byla v hluboké krizi. S Michalem, svým současným partnerem, se tehdy znali krátce. Ale v tom období měla pocit, že mu na ní nezáleží. Nevolal. Nepsal. Přicházel a odcházel podle nálady. A ona byla zamilovaná až po uši a zároveň zoufalá.
Tehdy si ten dopis napsala sama sobě. Ve vzteku. V bolesti. Ale nikdy ho neposlala. Jen ho chtěla napsat, aby dostala ze sebe ten tlak. A zjevně ho pak schovala pod matraci. Možná v domnění, že ho později spálí. Nebo si ho přečte znovu, až to všechno přejde. Jenže na něj zapomněla. Úplně.
Zůstala sedět s otevřenou pusou. Nešlo jí do hlavy, že by v ložnici s Michalem celou tu dobu ležela obálka s jejím vlastním dopisem. V domě, který mezitím začali nazývat domovem. A to, co ji děsilo ještě víc, byla skutečnost, že ten dopis někdo mohl číst. Možná Michal. Možná někdy při stěhování. Nebo když hledal něco pod postelí. Co když věděl, že je od ní?
Když se Michal ten večer vrátil z práce, nemluvila. Jen se na něj dívala. V tichu. Snažila se přečíst z jeho očí, jestli ví. Ale vypadal klidně. Dál se choval jako vždycky. Trochu roztržitě, trochu vtipně, ale mile. Rozhodla se neptat. Ne hned. Chtěla nejdřív zjistit, co vlastně ten nález v ní znovu otevřel.
Následující dny se cítila, jako by jí někdo podal zrcadlo. Jako by se musela podívat na všechny staré rány, které už považovala za zahojené. Uvědomila si, že tehdy byla ve vztazích zoufale nejistá. Potřebovala potvrzení, že je dost. Že stojí za lásku. A když ho nedostala, psala si dopisy, které nikdy nikomu neposlala.
Dnes, po šesti letech, už byla jiná. Klidnější. Sebevědomější. Ale ten dopis jí připomněl, jak dlouhou cestu musela ujít. A že některé věci v sobě pořád nosí. Nejhorší na tom ale bylo, že kdyby jí někdo ten dopis dnes dal do ruky a řekl, že ho napsala včera, klidně by tomu na první přečtení uvěřila. Ty věty byly pořád její. Pořád upřímné. Jen ten adresát byl možná jiný.
Asi týden dopis nosila v kabelce. Nevěděla, co s ním. Nechtěla ho vyhodit, ale ani schovávat. Nakonec se rozhodla, že ho dá zpět pod matraci. Možná jako připomínku. Možná jako tichý vzkaz pro sebe samu. Nebo jako důkaz toho, že někdy je důležité věci napsat, i když je nikdy neřekneme nahlas.
Michal se o dopisu nikdy nezmínil. A Lea taky ne. Ale něco se v ní změnilo. Začala být k sobě i k němu trochu upřímnější. Přestala mlčet, když ji něco trápilo. Ne že by si s Michalem teď četli myšlenky, to rozhodně ne. Ale mluvili víc. A líp. Možná právě proto, že si uvědomila, že mlčet někdy bolí víc než říct věci naplno.
Když si po několika týdnech dělali v ložnici pořádek a Michal navrhl, že by mohli koupit novou postel, Lea jen pokrčila rameny. „Ať klidně zůstane tahle,“ řekla. A i když mu to přišlo zvláštní, protože ještě před měsícem si stěžovala, že má proleželou matraci, neptal se. Jen ji objal. A jí v tu chvíli vůbec nevadilo, že pod sebou pořád mají ten starý papír. Možná právě díky němu věděla, že je dnes mnohem dál než dřív.
