Článek
Přišla jsem k jednomu ze stánků, kde nabízel pán porce těstovin s kuřecím masem. Vypadaly docela lákavě, pánev syčela, lidé kolem si talíře odnášeli s výrazem spokojenosti, a tak jsem si řekla, že proč ne. Zaplatila jsem cenu, která už sama o sobě nebyla úplně lidová, ale co bych pro trochu atmosféry neudělala. Jenže v tu chvíli se ukázalo, že má představa o jednoduchém obědě na náměstí byla velmi naivní.
Dostala jsem plastovou misku s horkými těstovinami, které voněly po omáčce a bylinkách. Automaticky jsem natáhla ruku pro vidličku, která ležela v nádobce vedle kasy. Jenže v tom mě zastavil hlas stánkaře. „To je za pět korun.“ Zarazila jsem se a chvíli jsem si myslela, že špatně slyším. Poplatek za příbor? Stála jsem s miskou v ruce a v hlavě mi běželo, zda to je nějaký vtip, nebo nový trend. Když jsem se ho zeptala, proč to tak je, spustil se nečekaný výjev, který přilákal i zvědavé pohledy lidí kolem.
Stánkař se nadechl a zvedl ruku, jako by chtěl zahájit vystoupení. „Lidi si neustále berou příbory a pak je vyhazují, nebo si je odnáší domů. A kdo to má platit? Já, samozřejmě. Myslíte, že ty vidličky a nože padají z nebe?“ pokračoval stále hlasitěji, jako by mluvil k celému náměstí a ne jen ke mně. Lidé, co čekali ve frontě, začali po sobě pokukovat, někdo se pousmál, jiný protočil oči a já jsem tam stála, pořád s tou miskou, která chladla. Stánkař se ale nenechal zastavit. „Když jdete do restaurace, taky vám naúčtují příbory. Jen to nevidíte na účtence. Já aspoň hraju férovou hru.“
Jeho rozohněný monolog se pomalu měnil v přednášku o ekonomice stánkového byznysu. Přirovnával své příbory k drahému inventáři, mluvil o nákladech na provoz a nakonec dodal, že kdyby to nechal zadarmo, všichni by mu to rozkradli. Čím víc mluvil, tím víc to celé působilo groteskně. Vedle mě stála paní s malým dítětem, které se dožadovalo bramboráku, a ona se mě napůl pobaveně, napůl soucitně zeptala, jestli si radši nepůjčím lžičku od její dcery. Bylo mi trapně, ale zároveň jsem měla chuť se smát.
Nakonec jsem těch pět korun zaplatila. Ani ne tak proto, že bych chtěla stánkaři přilepšit, ale spíš proto, že jsem chtěla celé představení ukončit a mít klid. Vzala jsem si vidličku a šla si sednout na lavičku kousek dál. Každé sousto těstovin chutnalo trochu jinak, než bych čekala. Ne proto, že by nebyly dobré, ale protože jsem pořád přemýšlela nad tím, co se právě odehrálo. Bylo zvláštní cítit, jak obyčejná věc, jako je příbor, může způsobit takovou scénu a kolik emocí do ní dokáže člověk vložit.
U lavičky seděli další lidé s jídlem z jiných stánků. Někteří jedli rukama, jiní měli příbory zdarma. Jeden pán se smíchem ukazoval na plastovou vidličku, kterou dostal automaticky k langoši, a žertoval, že by ji mohl zpeněžit u vedlejšího stánku. Rozpoutala se malá diskuse, zda je poplatek za příbor normální nebo přehnaný. Většina lidí se shodla, že to je spíše výmluva a snaha získat pár korun navíc. A i kdyby měl stánkař pravdu, forma, kterou to podal, byla natolik teatrální, že to celé vyznělo spíš jako komedie než seriózní vysvětlení.
Když jsem dojídala, vrátila jsem se kolem stánku zpět. Fronta byla kratší, ale atmosféra byla pořád trochu napjatá. Jeden muž se právě natahoval pro příbor a stánkař mu bez mrknutí oka oznámil stejný poplatek. Tentokrát to ale dopadlo jinak. Muž se na něj podíval, odložil misku a řekl, že si bez vidličky neporadí, takže děkuje, ale radši půjde jinam. Stánkař se na chvíli zarazil, ale pak jen mávl rukou a nabídl jídlo další zákaznici. Bylo jasné, že si stojí za svým, i když mu to zjevně odrazuje lidi.
Cestou domů jsem si říkala, že to není poprvé, co jsem narazila na podivné nápady obchodníků a prodejců. Jednou mi v kavárně naúčtovali extra pětikorunu za mléko do kávy, přestože jsem si objednala cappuccino, a jindy mi na pouti oznámili, že kelímek na pití se platí zvlášť, protože si ho prý lidé berou domů na zahradní párty. Ale nikdy jsem u toho nezažila takovou teatrální scénu jako dnes. Bylo to skoro jako představení na divadelních prknech, jen kulisou bylo náměstí a hercem rozohněný stánkař s miskou těstovin.
Dnes už se tomu směju, ale v tu chvíli jsem měla pocit, že jsem součástí něčeho mnohem většího než jen nákupu jídla. Možná to byl obraz doby, kdy se platí za věci, které jsme kdysi považovali za samozřejmé. Nebo jen ukázka toho, jak se lidé dokážou rozohnit nad maličkostí. Ať už to bylo jakkoli, odcházela jsem s pocitem, že jsem byla nejen zákazníkem, ale i divákem malé frašky. A nakonec jsem si uvědomila, že největší cenu neměla ta vidlička, ale ten zážitek, který mi připomněl, že svět je někdy absurdní a komický zároveň.
A možná, že až příště půjdu na jarmark, vezmu si vlastní příbor z domova. Pro jistotu.
