Článek
Bylo to uprostřed úplně obyčejného dne. Slunce svítilo, lidé kolem si vesele hráli na „nevidím ostatní zákazníky“ a já se snažil proplout obchodem s košíkem, který zněl jako rozvrzaný dědeček na starých kolečkách. Ve vzduchu visel pach pracího prášku, promo banánů a lehké beznaděje. A pak se to stalo.
„Petře?“
Zamrkal jsem. Zastavil se. Tohle oslovení šlo přímo na mě. A ne, nejmenoval jsem se Petr.
„Petře!“ zopakovala žena, přibližně čtyřicátnice, energická, s výrazem, který říkal: my se známe a máme na co navazovat. Usmála se, jako by se právě shledala se ztraceným bratrem na nádraží po dvaceti letech. Já ovšem neměl sebemenší tušení, o koho jde.
A protože jsem slušně vychovaný, a navíc příliš zmatený na to, abych protestoval, usmál jsem se taky. S tím zvláštním, přihlouplým úsměvem, kterým lidé obvykle reagují na cizí psy nebo dítě, které se na ně dívá z kočárku.
„To je neskutečné! Pořád vypadáš stejně!“ řekla s nadšením, které by obstálo i v reklamě na jogurt.
Chvíli jsem přemýšlel, jestli se mám bránit. Říct, že nejsem Petr. Že jsem nikdy nebyl Petr. Ale neudělal jsem to. Místo toho jsem přikývl. Možná z úcty k její radosti. Možná z čisté zvědavosti.
„Tak co, pořád děláš v tom… no, tam, jak jsi tenkrát… s těmi počítači, ne?“
To už jsem věděl, že nemluvím jen s omylovou známostí. Tohle byla promyšlená iluze. Měla podrobnosti. Věděla, že Petr dělá s počítači. Že jsme se viděli „tenkrát“. Otázka byla, kdy tenkrát to bylo, a jestli jsem během něj podstoupil plastiku obličeje, změnu identity nebo jen jednoduše převtělení.
„Občas si ještě hraju s technikou,“ řekl jsem. Což byla pravda. Zrovna minulý týden jsem měnil žárovku v koupelně a dvakrát u toho zkratoval pojistky.
„A co děti? Už musíte mít velký, co?“ pokračovala žena.
A to byl moment, kdy jsem pochopil, že jsme vstoupili na půdu absurdity. Děti nemám. Nikdy jsem je neměl. Možná kromě těch, které jsem na základní škole nechápavě pozoroval při hře na babu a přemýšlel, co je na tom zábavného.
Zvažoval jsem, že přiznám pravdu. Že se omluvím a řeknu, že došlo k záměně identity. Ale zároveň jsem si říkal: A co když tohle je ten moment, kdy máš sehrát roli? Co když vesmír testuje moji empatii? Nebo herecké schopnosti?
„Jojo, už skoro v pubertě,“ odpověděl jsem a cítil se jako podvodník, který si půjčuje život někoho jiného. Jenže ona se tvářila tak šťastně, tak naplněně, že jsem neměl srdce tu bublinu propíchnout.
Pak se stalo něco nečekaného. Z kabelky vytáhla obálku. Velkou, bílou, s ručně psaným jménem Petr Levotný. Adresa. Ruce se mi zastavily. V hlavě blikla kontrolka.
„Dneska jsem ti to chtěla poslat, ale když jsem tě tady takhle náhodou potkala…“
Předávala mi obálku s lehkostí, jako by šlo o leták z Lidlu. Já ji přijímal s výrazem, který se pokoušel tvářit vděčně. V duchu jsem ovšem přemýšlel, jestli právě neporušuji nějaký zákon.
Když odešla, a že odešla spokojená, s vědomím, že život má smysl, stál jsem tam ještě chvíli s obálkou v ruce. Petr Levotný. Ne já. Někdo jiný. Někdo, komu právě unikla šance na zvláštní setkání, možná smíření, možná jen předání vzpomínky.
Doma jsem obálku neotevřel. Jen jsem na ni napsal: omylem mi doručeno a hodil ji do schránky České pošty. Měl jsem pocit, že tak to má být. Že i tahle drobná zápletka patří do života někoho jiného.
A pak jsem si uvědomil, že to možná nebyl omyl. Že někdy prostě jen sehrajeme roli, kterou zrovna někdo jiný potřebuje. A pokud se při tom nikomu neublíží, možná je to v pořádku.
Co říci závěrem? Stal jsem se Petrem Levotným na pár minut. Nevím, kdo to je. Nevím, proč mě připomíná. Ale vím, že ta žena odešla s pocitem, že svět je pořád v pořádku. A já? Já si od té doby dvakrát rozmyslím, jestli neznám cizí tvář. Protože možná neznám jméno, ale někdy stačí úsměv a improvizace.
A to je možná důkaz, že největší životní role nehrajeme na divadle. Ale i u regálů mezi jogurty.
