Článek
Jenže život běžel rychle hypotéka, směny, vnoučata, zahrada, starost o dům. A najednou mu bylo přes sedmdesát. Letos poprvé si řekl dost.
Poprvé bez rodiny
Každý rok se opakovalo totéž. Dcera mu volala už na jaře, že by se měli domluvit na dovolené. Vždycky to bylo Chorvatsko. Pár dní na apartmánu, hromada dětí, hluku, kufrů a kompromisů. On většinou řídil, platil část benzínu, nakonec i nějaké ty výlety a ve výsledku si ani neodpočinul.
Letos to ale bylo jiné. Když se dcera zeptala, jestli má zamluvit apartmán, odpověděl klidně, že letos nepojede. Myslela si, že si dělá legraci. Jenže on měl už dávno plán. V lednu si na internetu našel půjčovnu karavanů, vybral si menší obytné auto, složil zálohu a rozhodl se, že vyrazí sám. Bez plánování, bez hádek, bez termínů.
Děda na cestách
Když přišel den odjezdu, naložil do karavanu pár věcí, oblečení, skládací židli, starý fotoaparát, pár knížek a láhev vína, kterou mu dala sousedka. Vypnul televizi, zamkl dům a vyrazil. První noc přespal kousek za hranicemi, jen tak u řeky. Ráno si uvařil kávu a seděl dlouho venku, poslouchal ptáky a koukal na vodu. Po letech měl pocit, že mu nikdo nedýchá na záda.
Cestu si naplánoval jen rámcově. Věděl, že chce do Chorvatska, ale kam přesně, to se rozhodoval podle nálady. Zastavoval, kde se mu líbilo, jednou v kempu s výhledem na moře, jindy u vinice, kde mu majitel nabídl domácí víno. Každý den se probouzel jinde. A poprvé po desítkách let měl pocit, že žije opravdu pro sebe.
Když se ozvala rodina
Dcera se nejdřív smála. „Táto, ty s karavanem? Vždyť ty sotva zapneš navigaci!“ Ale když zjistila, že to myslí vážně, začala se bát. Volala mu každý den, posílala zprávy, chtěla vědět, kde přesně je. On jí psal krátce, že všechno v pořádku, že má krásné počasí a že si dává k večeři rybu. Když pak týden neodpověděl, vyděsila se. Nakonec se ukázalo, že měl vypnutý telefon, protože si chtěl odpočinout i od internetu.
Na sociálních sítích kolovala fotka z kempu, kde si místní Chorvat vyfotil „českého dědu s karavanem, co cestuje sám“. Dceru to trochu rozčílilo. Bála se, že se mu něco stane, že se ztratí. Ale když jí pak zavolal, že právě sedí na pláži, popíjí pivo a chystá se koupat, musela uznat, že zní šťastněji než kdy dřív.
Měsíc svobody
Z původních deseti dnů se stal celý měsíc. Čas přestal řešit. Každé ráno se probudil podle slunce, dal si kávu a vyrazil tam, kam ho zavedla nálada. Poznal spoustu lidí. Německý pár, co s karavanem objíždí Evropu, mladou studentku z Polska, která si přivydělávala v kempu, i partu českých důchodců, co prý jezdí každý rok.
Večer sedával u moře, psal si poznámky do starého sešitu a občas si nahlas řekl, že měl tohle udělat už dávno. Že celý život žil podle ostatních a teď konečně našel odvahu být chvíli sám. Nebylo to o útěku, spíš o tom, že si chtěl dokázat, že ještě může. Že život nekončí důchodem.
Návrat domů
Když se po měsíci vrátil, byl opálený, klidný a usměvavý. Dům byl stejný jako dřív, ale on už ne. Dcera ho přivítala s obavou i úlevou. Chtěla vědět, jestli se mu něco nestalo, jestli mu nechyběli. Odpověděl jednoduše, že mu nechyběl nikdo jen ticho, které měl každé ráno u moře.
Další den si sedl na zahradu, otevřel album s fotkami a ukazoval, kde všude byl. Nešlo o exotiku ani drahá místa, ale o obyčejná zákoutí, která by jinak minul. Bylo vidět, že to, co prožil, ho změnilo.
Nové plány
Na podzim začal zase brouzdat po internetu a dívat se na půjčovny karavanů. Dcera se zasmála, že už plánuje další útěk. Ale on jen klidně řekl, že to není útěk, spíš návrat k sobě.
Říkal, že by rád projel Slovinsko, Itálii a možná až Řecko. Tentokrát si chce koupit vlastní karavan, menší, starší, ale svůj. „Když ho budu mít, budu moct jet, kam budu chtít. A kdykoliv,“ dodal s úsměvem.
Dřív by se takové myšlenky bál. Teď mu naopak dávaly smysl. Možná mu teprve teď, po sedmdesátce, došlo, že svoboda není v tom, co všechno stihneme udělat pro ostatní, ale v tom, co konečně uděláme pro sebe.
