Článek
Od výběru hotelu až po to, že letadlo je prý hlučné, ale zase rozdávají džus zdarma. Plánovali jsme to několik měsíců, postupně ukládali peníze bokem, až jsme se nakonec rozhodli vzít si menší úvěr, abychom si to mohli užít beze stresu. Dovolenou jsme si rezervovali přes cestovní kancelář, všechno bylo v pořádku, jen s tou půjčkou nám trochu trvalo, než jsme ji vyřídili. Nakonec to ale klaplo a peníze jsme měli na účtu do týdne. Ani mě nenapadlo víc se v tom vrtat. Podepsali jsme, co bylo třeba, a jelo se dál. Tedy letělo.
Děti se samozřejmě nemohly dočkat. Odpočítávaly dny jako na Vánoce a den před odletem si samy balily batůžky, do kterých si strkaly plyšáky, knížky a náramky přátelství, jako by letěly na měsíc. Já běhala po bytě, kontrolovala pasy, balila opalovací krémy a snažila se v tom chaosu udržet aspoň trochu přehled. Ráno jsme vyrazili včas, odvoz na letiště byl zařízený a v autě panovala ta zvláštní směs napětí a radosti, co se dá zažít jen v den odletu. Všichni byli nadšení, až do chvíle, kdy jsme při odbavení narazili na malý zádrhel. Letenka na mé jméno byla sice v pořádku, ale na obrazovce přede mnou se na okamžik objevilo i jméno, které mě doslova přimrazilo. Až se mi zatočila hlava.
V systému bylo totiž zapsané i jméno mé bývalé tchyně.
Zprvu jsem si myslela, že je to jen chyba. Že snad cestovka spletla rezervaci nebo že jde o nějakou jinou osobu se stejným jménem. Jenže ten moment, kdy se mi při vyslovení jejího jména vybavilo slovo „ručitel“, byl jako blesk z čistého nebe. Najednou mi začaly docházet věci, kterým jsem doteď nevěnovala pozornost. Když jsme žádali o úvěr, proběhla zmínka, že „garantem je paní, která už jednou pomohla vašemu muži při hypotéce“. Tehdy jsem to přešla v hlavě jsem měla milion jiných starostí. Papíry jsme podepsali, čísla vypadala rozumně, a hlavně konečně jsme měli jistotu, že letos pojedeme. Jenže teď, když jsem viděla to jméno na letištní obrazovce, mi došlo, že jsme si na naši letní idylu půjčili peníze s tichým požehnáním člověka, se kterým jsem v životě nevypila ani kávu. A kterého můj muž už osm let neviděl.
Musela jsem si sednout. Manžel se snažil zlehčovat situaci, tvrdil, že to přece nic neznamená, že ručili jen malou částkou a že je to jen formalita. Ale mě ten pocit dusil. Nešlo ani tak o peníze, šlo o princip. Nějak v hloubi duše jsem doufala, že se od všech těch starých vztahů a rodinných pavučin držíme dál. Že jsme samostatní, že všechno, co děláme, zvládáme my dva. Jenže teď se ukázalo, že někdo z minulosti, někdo, s kým nemáme žádný kontakt, může v určitém smyslu držet v ruce jeden z našich životních momentů. Jako by tam pořád někde byla, i když jsme ji už dávno nechali za sebou.
Nakonec jsme samozřejmě odletěli. Děti byly šťastné, plácaly se v moři, sbíraly mušle a my jsme večer seděli na balkoně s vínem a snažili se nemyslet na to, co se dozvěděli těsně před odletem. Ale ten pocit to stejně trochu kazil. Nešlo to jen tak zahodit. Já se snažila tvářit vesele, užívat si dovolenou a taky jsem si ji užila. Ale když jsem se večer sprchovala, myšlenky se mi vracely pořád k tomu jménu. K tomu, co všechno jsem znovu pustila do života, i když jsem nechtěla. A především k tomu, proč mi to můj muž neřekl. Nešlo o tajemství. Šlo o důvěru.
Když jsme se vrátili, dala jsem si pár dní na rozmyšlenou, jestli to vůbec řešit. Jestli se v tom dál šťourat, nebo to nechat být. Vždyť se vlastně nic nestalo. Ale právě proto, že se „nic nestalo“, se mi to celé zdálo ještě horší. Jako kdyby někdo sáhl do našeho života a my jsme to ani nepostřehli. Jako kdyby nestačilo, že musíme všechno řešit a zařizovat, ale ještě se k tomu všemu tiše vplíží minulost, o kterou jsme dávno nestáli. A zůstane s námi. Třeba až do doby, kdy ten úvěr splatíme.
