Článek
Tentokrát jsem ale měl volné odpoledne a nikam jsem nespěchal, tak jsem si říkal, že si nákup v klidu projdu, možná objevím i něco nového. No, to jsem ještě netušil, že z obyčejného nákupu se vyklube zážitek, na který jen tak nezapomenu a ne v tom dobrém smyslu.
Hned u vchodu jsem vzal košík, popadl pár drobností z akčního regálu a zamířil k oddělení s pečivem. Stála tam starší paní, zjevně vybírala rohlíky na zítřejší snídani, ale dělala to stylem, který jsem ještě neviděl. Bez sáčku, bez rukavic, prostě rukama obracela každý kus a očichávala ho, jestli je dost čerstvý. Chtěl jsem říct něco jako „paní, to není úplně hygienické“, ale znáte to člověk si řekne, že nemá chuť na konflikt, a jde radši dál. Už tehdy jsem měl tušit, že ten den bude zvláštní.
Nakoupil jsem maso, pár jogurtů, nějakou zeleninu a vydal se ke kase. Všiml jsem si, že tam stojí delší fronta než obvykle, ale protože jsem nikam nepospíchal, nevadilo mi to. Přede mnou stál chlap v pracovním oblečení, košík plný různých věcí, pivo, konzervy, chipsy. Všechno šlo hladce, než přišlo na placení. Chlap sáhl do kapsy, vytáhl peněženku… a zjistil, že tam nemá kartu. Ani hotovost. Začal se hrabat v bundě, v kalhotách, v tašce, ale nic. Pokladní už mezitím začala skenovat zboží dalšího zákazníka a fronta za mnou se prodlužovala. A teď to přišlo. Chlap se na mě otočil a úplně vážně se zeptal: „Můžete mi to zaplatit, já vám to hned venku vrátím?“
Zaskočilo mě to. Nešlo o částku dvaceti korun za chléb a mléko, měl tam nákup za víc než tisícovku. A já ho v životě neviděl. Tak jsem se omluvil, že to asi nepůjde. V tu chvíli se začaly ozývat poznámky z fronty. Někdo si odkašlal, jiný polohlasem utrousil, že kdybych byl normální člověk, tak mu to zaplatím. To už jsem začínal cítit tlak a trapně se ošíval. Ten chlap navíc neustupoval, začal vysvětlovat, že mu určitě spadla karta z kapsy na parkovišti, že má venku auto, kde má peníze, a že bych mohl jít s ním. Odmítl jsem, ačkoliv už jsem měl pocit, že mě všichni kolem propalují pohledem.
Po chvíli pokladní zavolala vedoucí, ta nákup odložila stranou a chlap odešel s tím, že si jde kartu hledat. Mně se ale pořád klepaly ruce. Připadal jsem si jak největší skrblík pod sluncem, i když jsem věděl, že jsem udělal správně. Jenže to ještě nebylo všechno. Když jsem konečně přišel na řadu, začal mi pípající displej u kasy ukazovat, že jsem si do košíku omylem dal zboží bez čárového kódu. Byly to jablka z volného prodeje, která jsem zapomněl zvážit. Pokladní mě s úsměvem poslala k váze, ať si je označím, a tak jsem se vydal zpátky přes celou prodejnu. Za mnou samozřejmě fronta, lidé čekají a já cítím, jak se mi pálí tváře.
Vrátil jsem se, jablka zvážená, a myslel jsem, že už mám klid. Jenže pak přišla poslední rána. Při placení jsem si uvědomil, že peněženku s kartou mám… v autě. V tu chvíli mi došlo, že jsem vlastně ve stejné situaci jako ten chlap před chvílí a to byla ta největší ironie. Nevěděl jsem, jestli se mám smát, nebo brečet. Pokladní se na mě dívala se směsí soucitu a pobavení, já koktal omluvy a snažil se vysvětlit, že opravdu nejsem žádný podvodník. Nezbylo mi nic jiného, než požádat, ať můj nákup také odloží stranou, a já pelášil k autu.
Běžel jsem přes parkoviště, modlil se, aby mi auto někdo neukradl, protože by to byl už vrchol všeho, a horečně hledal peněženku. Byla na sedadle spolujezdce, kde jsem ji nechal, když jsem vyndával tašky. Vrátil jsem se zpátky do obchodu, lidi ve frontě mě samozřejmě poznali a já měl pocit, že slyším tiché chichotání. Zaplatil jsem, poděkoval a odcházel se sklopenou hlavou.
Doma jsem to pak celé vyprávěl partnerce a musel uznat, že to byla komická situace, ale tehdy, v tom okamžiku, jsem se cítil, jako by se na mě spiknul celý supermarket. A příště? Radši si třikrát zkontroluju, jestli mám peněženku, než vyrazím mezi regály. Protože takhle trapně mi snad ještě nikdy nebylo.
