Článek
Přesně ten typ, co vám vydrží celý život a každý se za ní otočí. A já ji chtěla. Ne z rozmaru, ne z marnivosti, ale protože jsem si řekla, že si něco výjimečného zasloužím. Pracovala jsem hodně, šetřila jsem, nebyla jsem z těch, co si každý týden objednávají z e-shopů bez rozmyslu. A najednou tu byla – kabelka, která stála patnáct tisíc, a já měla pocit, že právě tohle je ten kousek, který mi v životě chybí.
Nejednala jsem zbrkle. Vážně ne. Říkala jsem si, že si to ještě promyslím, že si udělám kávu, dám si dva dny na rozmyšlenou a když na ni budu pořád myslet, koupím ji. A tak jsem jednou večer zase ležela v posteli, mobil v ruce, kabelka otevřená na obrazovce, prst už skoro mířil na „přidat do košíku“. A v tom na mě vyskočil článek. Krátký, nenápadný, s obyčejnou fotkou starší paní, která vypadala jako moje babička. Nadpis mě nijak zvlášť nezaujal, ale ta jedna věta, která tam byla vytažená do tučného písma, mi zůstala v hlavě navždy: „V životě mě nejvíc hřály věci, které neměly cenovku.“
Zastavila jsem se. Opravdu jsem zůstala sedět, obrazovka zhasla a já jen koukala do stropu. Takhle jednoduchá věta. A najednou jsem měla pocit, že všechno dává jiný smysl. Nepřemýšlela jsem dál. Vypnula jsem telefon, zalezla pod peřinu a snažila se usnout, ale ta věta tam pořád byla. A druhý den taky. A třetí taky.
Začala jsem se víc dívat kolem sebe. Vzpomněla jsem si na starou kabelku, kterou jsem dostala od mámy, když jsem šla poprvé do práce. Nebyla luxusní, nebyla módní, ale měla příběh. Přemýšlela jsem nad tím, jak jsme jednou s kamarádkou na výletě zapomněly všechny věci v penzionu a ona mi půjčila svoji kabelku, a já se s ní tahala celý den – a přesto to byl jeden z nejlepších dnů mého života. A pak jsem si vybavila, jak jsem jednou u babičky našla starou, popraskanou kabelku po prababičce, kterou si prý nechala na každou neděli do kostela. Kdyby mohla mluvit, vyprávěla by víc než všechny nové modely v buticích dohromady.
Nechci, aby to vyznělo jako kázání o skromnosti. Mám ráda hezké věci. Ráda si občas koupím něco, co mě potěší. Ale v tu chvíli jsem pochopila, že ta kabelka za patnáct tisíc není odměna. Je to náplast na pocit, že mi něco chybí. A ten pocit bych si měla léčit jinak než věcí s cenovkou, co se po čase stejně okouká a ztratí lesk.
Tu větu od té seniorky jsem si vypsala. Mám ji dneska připnutou na lednici. Je jednoduchá, nenápadná, ale pokaždé, když na ni pohlédnu, vzpomenu si, jak blízko jsem byla tomu, abych utratila celý svůj víkendový přivýdělek za něco, co bych možná po měsíci odložila do skříně.
Za ty peníze jsem nakonec vzala mamku na wellness víkend. Masáže, bazén, dobré jídlo, společné procházky. Smála se víc než za posledních pět let dohromady. A já si odvezla něco, co mi žádná kabelka na světě nikdy nenahradí.
