Článek
Seděli jsme s Tomášem u večeře, probírali detaily svatby, která má být za tři měsíce, a plánovali naši společnou budoucnost. Prstýnky, dort, kytice, svatební cesta – všechno běžné věci, které řeší každý pár před svatbou.
„A ještě jedna věc,“ řekl najednou Tomáš a napil se vína. „Přemýšlel jsem o tom, jak to bude po svatbě.“
„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se. Čekala jsem něco o společném bydlení, možná o dětech nebo o tom, jak si rozdělíme finance.
„Myslím, jak si budeme říkat,“ odpověděl s lehkým úsměvem. „Líbilo by se mi, kdybys mi vykala a říkala mi pane.“
Myslela jsem, že žertuje. Zasmála jsem se a čekala pointu. Jenže ona nepřišla.
„Ty to myslíš vážně?“ zeptala jsem se po chvíli trapného ticha.
Přikývl. „Ano. Myslím, že by to našemu vztahu dodalo nový rozměr. Respekt, úctu, trochu… vzrušení.“
Zírala jsem na něj. Tomáš, se kterým chodím tři roky. Muž, se kterým plánuju strávit zbytek života. Muž, kterému jsem vždycky tykala a říkala mu „miláčku“ nebo „zlato“. Najednou chce, abych mu vykala? Abych mu říkala „pane“? Jako v nějakém historickém románu? Nebo v Padesáti odstínech šedi?
„To je nějaká sexuální fantazie?“ zeptala jsem se přímo.
Zavrtěl hlavou. „Ne, není to jen o sexu. Je to o dynamice našeho vztahu. O tom, jak se k sobě budeme chovat. Myslím, že by to mohlo fungovat.“
„A já ti mám vykat pořád? I před rodinou? Před přáteli? V obchodě?“
„Ideálně ano,“ přikývl. „Samozřejmě, když budeš chtít, můžeš mi tykat, když budeme sami. Ale na veřejnosti by to bylo… zajímavé.“
Zajímavé. To je slovo. Představila jsem si, jak sedíme na rodinné večeři a já říkám: „Podal byste mi, prosím, sůl, pane?“ A jak se na mě všichni dívají, jako bych se zbláznila.
„A ty mi budeš také vykat?“ zeptala jsem se.
„Ne,“ odpověděl bez zaváhání. „Já bych ti tykal. To je součást té dynamiky.“
Takže on mi bude tykat, ale já mu mám vykat. On bude „Tomáš“, ale já budu „paní“ nebo „drahá“. On může říct „podej mi sůl“, ale já musím říct „podal byste mi, prosím, sůl, pane“.
Něco na tom mi nesedělo. Vlastně hodně věcí.
„Kde se to v tobě vzalo?“ zeptala jsem se. „Nikdy jsi o ničem takovém nemluvil.“
Pokrčil rameny. „Četl jsem o tom. A líbí se mi ta představa. Tradiční hodnoty, jasně definované role.“
Tradiční hodnoty. Jasně definované role. Slova, která zněla jako z jiného století. Nebo z nějakého náboženského kultu.
„Potřebuju si to promyslet,“ řekla jsem nakonec. A to byl konec té konverzace. Změnili jsme téma, dojedli večeři a šli spát. Ale v hlavě mi to vrtalo dál.
Druhý den jsem zavolala své nejlepší kamarádce Lucii.
„Cože chce?“ vyjekla, když jsem jí to řekla. „Aby ses chovala jako jeho služka? Nebo jako v nějakém BDSM vztahu?“
„Říká, že to není sexuální,“ odpověděla jsem. „Že je to o respektu a tradičních hodnotách.“
„O respektu?“ zasmála se hořce. „A kde je respekt k tobě? K tomu, že jste si rovni? Že jste partneři?“
Její reakce mě nepřekvapila. Lucie je feministka, vždycky byla. Ale měla pravdu. Kde v tom všem jsem já? Moje důstojnost? Moje rovnoprávnost?
Zkusila jsem to s jinou kamarádkou, Petrou. Ta je vdaná už pět let, má dvě děti a je spíš tradiční typ.
„Upřímně? Zní to divně,“ řekla po chvíli přemýšlení. „Jako, chápu, že někdo může mít různé… preference. Ale tohle? Každý den? Před lidmi? To je trochu moc.“
Dokonce jsem to zkusila probrat s kolegou v práci, Martinem, který je gay a má manžela.
„Holka, to jsou červené vlajky velké jako prapor na Hradě,“ řekl bez obalu. „Buď chce, abys byla submisivní ve všem, nejen v posteli, nebo má nějaké nevyřešené problémy s autoritou. Tak či tak, já bych si to rozmyslel.“
Tři různí lidé, tři podobné reakce. Nikdo to nepovažoval za normální nebo zdravé.
Ale co když to jen nechápou? Co když je to opravdu jen nevinná preference, která našemu vztahu dodá nový rozměr? Co když to zkusím a zjistím, že mi to vlastně nevadí?
Jenže pak jsem si představila naše děti. Jak by to na ně působilo? Máma, která tatínkovi vyká a říká mu „pane“, zatímco on jí tyká? Jaký vzor vztahu by to pro ně byl? Co by si myslely o rolích mužů a žen? O respektu? O rovnosti?
A co moje sebevědomí? Už teď, jen při té představě, se cítím méněcenná. Jako bych nebyla dost dobrá na to, aby mi můj vlastní manžel tykal. Jako bych byla podřízená, ne partnerka.
Včera večer jsem to zkusila. Jen tak, abych viděla, jak to zní.
„Podal byste mi, prosím, ovladač, pane?“ zeptala jsem se Tomáše, když jsme seděli u televize.
Usmál se. Široce, spokojeně. Jako by dostal dárek. „Samozřejmě, drahá,“ odpověděl a podal mi ho. A pak dodal: „Vidíš? Není to tak hrozné.“
Ale bylo. Pro mě ano. Cítila jsem se divně, nepřirozeně, jako bych hrála v nějaké špatné divadelní hře. A hlavně – cítila jsem se méněcenná. Ne jako jeho budoucí žena, ale jako… ani nevím co. Služka? Podřízená? Dítě?
Dnes ráno jsem se probudila s jasnou hlavou. Nemůžu vstoupit do manželství, kde nebudu rovnocenná partnerka. Kde budu muset hrát roli, která mi není vlastní. Kde budu muset předstírat, že je pro mě normální vykat vlastnímu manželovi.
Ale co teď? Zrušit svatbu? Tři roky vztahu vyhodit do koše kvůli jedné podivné preferenci?
Nebo to přijmout? Říkat mu „pane“ a vykat mu, i když se při tom budu cítit divně? I když to bude popírat všechno, co si myslím o rovnosti v manželství?
Nebo existuje třetí cesta? Kompromis? Možná mu můžu vykat v soukromí, když budeme sami. Možná to může být naše malé tajemství, něco, co děláme jen občas, ne pořád.
Dnes večer si s Tomášem promluvím. Řeknu mu, jak se cítím. Že ho miluju, ale že tohle pro mě není přijatelné. Že chci být jeho žena, jeho partnerka, jeho rovnocenná polovička – ne jeho podřízená.
A pak? Pak uvidíme. Možná pochopí. Možná najdeme kompromis. Nebo možná zjistím, že naše představy o manželství jsou tak rozdílné, že nemá smysl pokračovat.
Ať tak či onak, vím jedno – do manželství, kde bych musela říkat „ano, pane“ a „jak si přejete, pane“, nevstoupím. Protože se sice chci vdát, ale nechci se při tom ztratit.
A vy? Co byste udělali na mém místě?
