Článek
Nejsme žádní boháči, ale nestrádáme. Můj muž dobře vydělává, já jsem teď doma na rodičovské. Všechno by mělo být v pořádku. Jenže není. Čím déle jsem doma, tím víc si uvědomuju, jak málo prostoru v tom vztahu mám. Nejsem rovnocenná. Každý větší nákup se řeší. Každá tisícovka, kterou chci použít jinak, než „by se mělo“. A já, dospělá ženská, si připadám jako holka, co musí žádat o kapesné.
Nemám vlastní peníze
Na začátku vztahu jsme oba pracovali. Měli jsme oddělené účty, ale dělili jsme se na půl. Když přišly děti, domluvili jsme se, že zůstanu doma déle. On má vyšší příjem, takže to dávalo smysl. Jenže časem se z „praktického rozhodnutí“ stalo pravidlo. On platí všechno, já se starám o domácnost. Ale peníze? Ty nejsou moje.
Když chci nové boty, musím se zeptat. Ne protože bychom na ně neměli. Ale protože „už jsme tento měsíc kupovali věci pro děti“. O krému za tři stovky mi řekne, že je to zbytečnost. A já už se radši neptám. Vím, že budu muset vysvětlovat, proč ho chci. Dospělá žena, která musí vysvětlovat nákup kosmetiky.
Dárek k narozeninám
Boty si většinou dávám „k narozeninám“. Ne že by mě překvapil nebo mi chtěl udělat radost. Spíš prostě řekne: no dobře, když máš ty narozeniny. Jako kdyby mi tím daroval výjimku. Mimo narozeniny se žádné dárky nekonají. Ani maličkosti. Ani květina.
Když jsem to jednou zkusila říct, že mi to vadí, že se cítím odstrčená, odbyl mě. Prý mám všechno. Jsem doma, nemusím se stresovat v práci. Mám auto, dům, zdravé děti. Co bych ještě chtěla? Když jsem mu řekla, že se necítím svobodná, zasmál se. Prý ať jdu do práce, když chci „své“ peníze.
Jsem pořád jen matka
Nejde jen o peníze. Jde o pocit. O to, že se ze mě stala jen matka a kuchařka. Ráno odvedu děti, vařím, uklízím, peru. On se vrátí, sedne si k televizi a považuje den za hotový. Já jdu uklidit hračky, připravit oblečení na další den a padnu k půlnoci. Když se ptám, jestli by mi s něčím pomohl, říká, že on přece vydělává.
A když se večer dívám na ženy, které si kupují nové šaty, jdou na kafe, cvičí, mají koníčky… mám chuť brečet. Mám pocit, že mi ujel vlak. A že kdybych se dnes měla rozhodnout znovu, jestli se chci vdát a mít děti, asi bych si to rozmyslela.
Závislost na „dobré vůli“
Nikdy mě neuhodil, nikdy na mě nekřičí. Ale mám pocit, že se někam vytrácím. Neumím si vzpomenout, kdy naposledy jsem si něco koupila jen tak, bez výčitek. Kdy jsem si jen tak odpočinula. Kdy mě někdo ocenil. Všechno se točí kolem něj a dětí. Já jsem kdesi v pozadí. A každý pokus něco změnit končí výčitkami. On přece dělá maximum. On se obětuje.
Jenže já se obětuju taky. A nikdo to nevidí. Doma jsem čtvrtý rok. Už dávno to není radost. Je to přetlak. A já vím, že nejsem jediná. Že takhle žije spousta žen. Ale proč se o tom nemluví? Proč pořád udržujeme iluzi, že když má žena „zázemí“, má vlastně všechno?
Přeju si vlastní kartu
Nemusím mít luxus. Jen bych chtěla mít možnost si koupit kafe a buchtu, když mám blbý den. Nebát se vzít děti na výlet, i když je to mimo plán. Neříkat si o každou korunu. Mít účet, kde jsou peníze, které jsou fakt moje. A vědět, že kdybych chtěla odejít, můžu. Ne že zůstávám proto, že nemám kam jít.
Nevím, jestli to někdy udělám. Zatím žiju den po dni. Děti mě drží nad vodou. Ale uvnitř si slibuju: jakmile to půjde, začnu znovu pracovat. Budu mít svůj příjem. Svou svobodu. A jednou si ty boty koupím, aniž bych musela hledat důvod.
Zdroj: Lenka H., jižní Čechy
