Článek
Manžel má ve zvyku fotit téměř každý moment. Někdy mi to přijde až přehnané, ale nakonec jsem vždycky ráda, že máme památku. Pár dní po příjezdu udělal fotku na pláži, na které jsme byli já, on a naše dvě děti. Byla to obyčejná momentka, kdy se všichni smějeme a vypadáme šťastně, přesně tak, jak to na dovolených bývá. Jenže tahle fotka, která měla být jen vzpomínkou, nám nakonec přinesla něco, co nikdo nečekal.
Manžel ji totiž poslal do rodinné skupiny, kde máme všechny prarodiče, sourozence i bratrance s neteřemi. Během chvíle přišly první reakce, obvyklé komentáře o tom, jak nám to sluší, jak máme šťastné děti a jak bychom si to měli užívat. Jenže potom se ozvala švagrová. Napsala zprávu, která nás všechny zarazila: „Kdo je to dítě za vámi?“ Nechápali jsme, co tím myslí. Otevřeli jsme fotku a zadívali se pořádně na pozadí. A tam, mezi stromy u pláže, stála holčička, která rozhodně nebyla s námi. Vypadala, jako by nás pozorovala.
Na první pohled to působilo nevinně. Dítě, které si prostě hraje kousek opodál. Jenže problém byl v tom, že v místě, kde jsme fotku pořídili, jsme nikoho dalšího neviděli. Byli jsme si jistí, že pláž byla prázdná. Najednou se objevily dohady, kdo by to mohl být. Někteří si mysleli, že to je obyčejná náhoda a dítě patří k někomu, kdo stál mimo záběr. Jiní začali vtipkovat, že to vypadá jako nějaký duch nebo přízrak. Atmosféra ve skupině se změnila a z nevinné fotografie se stal předmět živé diskuze.
Manžel zprvu reagoval podrážděně. Tvrdil, že se všichni jen moc díváme a hledáme nesmysly. Jenže když jsme si snímek přiblížili, bylo vidět, že to není žádná optická iluze. Byla to jasně rozeznatelná postava malé dívky, s copánky a bílými šatičkami. Někdo vtipně podotkl, že vypadá jako z nějakého starého filmu. Jenže nikomu z nás to nepřišlo úplně k smíchu. Začalo to v nás všech vyvolávat zvláštní pocit, že něco není v pořádku.
Já osobně jsem měla zvláštní mrazení v zádech. Nešlo mi do hlavy, že jsme ji při focení vůbec neviděli. Byli jsme tam jen my čtyři, slunce svítilo, nikde nikdo. A přesto na fotce někdo další byl. Děti se o ničem nedozvěděly, nechtěli jsme je strašit. Ale my dospělí jsme téma rozebírali ještě dlouho do noci. Dokonce i tchyně, která je jinak dost racionální, přiznala, že z toho má zvláštní pocit.
Další den jsme se rozhodli na to místo vrátit. Chtěli jsme zjistit, jestli se nám náhodou něco nezdálo. Prošli jsme okolí, hledali jsme, jestli tam není třeba nějaká malovaná postava na stromě nebo cokoliv, co by mohlo opticky působit jako dítě. Ale nic podobného jsme nenašli. Bylo to prostě místo, kde se fotka pořídila, a žádná stopa po tom, co jsme na snímku viděli. To naši zvědavost ještě více přiživilo.
Někteří členové rodiny začali psát, že bychom to měli ukázat odborníkovi, prý existují lidé, co se zabývají analýzou fotografií. Jiní se tomu vysmívali, že zkrátka šlo o cizí holčičku, která stála opodál a my jsme si jí nevšimli. Jenže ti, co nás znají, věděli, že jsme pozorní a že by nám to neuniklo. Jak se totiž ukázalo, když jsme se ohlédli zpátky, v tom čase nikdo jiný na pláži opravdu nebyl.
Já sama si stále lámu hlavu nad tím, co se stalo. Nerada věřím na nadpřirozené věci, vždycky se snažím najít logické vysvětlení. Ale v tomhle případě jsme byli svědky něčeho, co logiku moc nemělo. Možná to byla obyčejná shoda náhod a naše mysl si s námi jen hraje. Možná opravdu stála kousek za námi holčička, kterou jsme v té chvíli přehlédli. Ale možná to bylo něco, co se nikdy nedozvíme.
Celou rodinu ten zážitek spojil i rozdělil zároveň. Někteří mají jasno, že to byla náhoda, jiní si stojí za tím, že to byla zvláštní zkušenost, která má hlubší význam. V každém případě jsme si z dovolené nepřivezli jen hezké vzpomínky na moře a slunce, ale také záhadu, o které budeme ještě dlouho přemýšlet. A pokaždé, když se podívám na tu fotografii, cítím, že mi běhá mráz po zádech. Protože ať už to bylo jakkoliv, jedno je jisté – v ten okamžik s námi na té pláži stálo dítě, které k nám nikdy nepatřilo.
