Článek
Vybrali jsme si destinaci, která byla finančně ještě snesitelná, zarezervovali hotel, objednali letenky a těšili se. A pak přišel moment, kdy jsem myslel, že to celé zruším. Manželka si šla „jen tak omrknout plavky“ a domů přišla s něčím, co bych osobně nenazval ani kusem látky, natož koupací výbavou. A k tomu s účtenkou, která mi málem zavařila mozek.
Předem říkám, že moje žena je skvělá ženská. Rozumná, praktická, nikdy neutrácela za nesmysly, a když už si něco koupila, bylo to většinou promyšlené a na roky dopředu. Jenže co se týká plavek, jako by se jí najednou zavařily obvody. Vždyť máme doma asi troje – jedny sportovní, jedny elegantní, jedny takové ty obyčejné, co nosí všude. Ale prý to nestačí. Prý „už nejsou moderní“ a „chtěla bych si taky připadat trochu hezky, když už jedeme k moři“. Tak dobře, říkám si, jedna nová sada nikoho nezabije. Jenže jaksi jsem nepočítal s tím, že existují plavky, které stojí stejně jako letenka tam a zpět. A to, prosím pěkně, bez jakéhokoliv přehánění.
Když přišla domů a vytahovala z papírové tašky ten… ehm, „kousek oblečení“, měl jsem co dělat, abych neřekl nahlas, co mi proběhlo hlavou. Dvě šňůrky a něco, co připomínalo víc podprsenku pro panenku než plavky pro dospělou ženu. A že za to dala skoro šest tisíc korun. Šest tisíc! V tu chvíli jsem si myslel, že si dělá legraci. Čekal jsem, že se rozesměje, vytáhne skutečnou účtenku s normální cenou a řekne, že mě jen zkouší. Jenže ona byla naprosto vážná. Prý je to značka, prý je to ručně šité, ekologické, podpořila malou lokální návrhářku. A já tam stál, držel ten hadřík mezi prsty a přemýšlel, jestli to mám omylem nechtěně spustit v pračce na devadesát, nebo rovnou zahodit do koše.
Nešlo o těch šest tisíc. Jasně, je to pálka, ale kdyby šlo o zimní bundu, pořádné boty nebo nový telefon, dalo by se to pochopit. Ale plavky? Věc, kterou nosíš týden v roce, a když máš štěstí, tak ji nezapomeneš v hotelu na sušáku? A ještě v takovém provedení, že se člověk musí modlit, aby mu vlny moře nevzaly spodní díl během prvního dne? Upřímně jsem čekal, že si koupí něco z běžného obchodu, možná za tisícovku, možná trochu víc. Ale tohle?
Samozřejmě že jsem se neudržel a poznamenal jsem něco ve smyslu, že za ty peníze bychom mohli být o den déle na dovolené. A že si koupila plavky, které by vystačily tak maximálně pro naši dceru na panenku Barbie. Tvářila se dotčeně. Prý to nemám chápat, že „chlapi tyhle věci neřeší“. Ale já je neřeším právě proto, že mi přijdou absurdní. Mně je jedno, jestli mám kraťasy z výprodeje nebo nové z katalogu. Hlavně, že drží a že v nich můžu skočit do vody.
Nakonec jsme odjeli. Plavky si samozřejmě vezla v příručním zavazadle, obalené jak nějaký klenot. Já si balil své klasické plavky, které už něco pamatují, ale pořád drží. U moře si je oblékla, já na ni koukl, a uznávám, vypadala dobře. Krásně opálená, usměvavá, zřejmě spokojená. Jen jsem si říkal, jestli bych jí neudělal stejnou radost levnější verzí a za zbytek jí nekoupil třeba masáž nebo výlet lodí. Ale to už jsem radši nechal být. Nechtěl jsem další hádku. Ostatně, měla pravdu. Já to prostě nepochopím.
Jediné, co mě uklidňuje, je, že ty plavky aspoň vydržely celý týden a nikam neodplavaly. A že snad zůstanou i na příští léto. I když tuším, že s její logikou „už jsou nemoderní“ mě tohle čeká znova. Tak jen doufám, že příští rok nepojedeme dál než na Mácháč. Protože jinak si bude kupovat plavky za cenu zájezdu pro celou rodinu.
