Článek
Dcera mi zájezd věnovala k narozeninám, prý „něco jen pro nás dvě“. Měly jsme navštívit několik měst v severní Itálii, autobusem, s průvodcem, poznávačka jako za starých časů.
Moc jsem se těšila. Nejen na památky, ale hlavně na čas s ní. Od té doby, co má rodinu, na sebe nemáme tolik prostoru. A já nechtěla být otravná matka, co pořád volá a ptá se, jestli jedli. Takže když přišla s tímhle nápadem, srdce mi poskočilo. Vzpomněla jsem si, jak jsme spolu kdysi chodily po výstavách, na horkou čokoládu do města nebo jen tak mlčely v parku.
Bylo to krásné. Ale bylo to jiné
Cesta autobusem byla dlouhá, ale v pořádku. Seděly jsme vedle sebe, poslouchaly výklad průvodce, dívaly se z okna. První zastávka. Verona. Romantika, malé uličky, a já jsem byla dojatá. Fotily jsme se navzájem, smály se. Cítila jsem, že si to obě užíváme, i když se dcera občas tvářila trochu zamyšleně. Myslela jsem si, že je prostě unavená z práce.
Pak přišla Padova, pak Vicenza. Každé město mě nadchlo něčím jiným. A dcera byla pořád skvělá společnice, ale v určitých chvílích jako by byla duchem jinde. Chtěla jsem se zeptat, jestli se něco děje, ale bála jsem se, že bych narušila ten náš malý svátek. Říkala jsem si, že třeba prostě přemýšlí, že má něco na srdci. Třeba doma s mužem, nebo v práci. Tak jsem to nechala být.
Florencie a ticho, které něco skrývalo
Ve Florencii jsem už jednou byla, před víc než třiceti lety. Tehdy s mužem, ještě před svatbou. Teď jsem tu stála znovu, se svou dospělou dcerou a všechno mi připadalo jiné. Nejen město, ale i moje místo na světě. Už nejsem ta mladá holka s foťákem přes rameno. Jsem ta, která v obchodě hledá pohlednici pro vnoučata.
Dcera mlčela víc než obvykle. Ne že by byla odtažitá, ale něco v jejím výrazu napovídalo, že přemýšlí nad něčím důležitým. Chtěla jsem se zeptat, ale než jsem se nadechla, vzala mě za ruku a řekla: „Zítra si ráno přivstaň, potřebuju tě vzít ještě na jedno místo.“
Ten poslední den
Byl poslední den zájezdu. Ostatní se chystali na trhy, my jsme šly samy. Vedla mě úzkými uličkami, mimo hlavní turistické trasy, až k malému domku s modrými okenicemi. Zastavila se přede dveřmi a otočila se na mě s nervózním úsměvem. Řekla jen: „Chci ti někoho představit.“
Nevěděla jsem, co čekat. Napadlo mě všechno možné, nový kamarád, známá, se kterou tu kdysi studovala. Otevřela dveře a uvnitř stál muž. Usmál se, objal ji. A ona pak tiše řekla: „Mami, tohle je Lucas. A já tu teď nějaký čas zůstanu.“
Dcera, kterou jsem nepoznala
Sedly jsme si dovnitř. Uvařil nám kávu, dcera překládala. Prý se poznali přes práci, psali si měsíce, dvakrát tu už byla. Nikomu nic neřekla, ani mně, ani manželovi. A teď se rozhodla na několik měsíců přestěhovat, zkusit tu žít. Prý ne natrvalo, ale „možná napořád, kdo ví“.
Byla jsem zaskočená. Ne z Lucase, byl milý. Ale z toho, že jsem to netušila. Že mi nic neřekla. Že jsem se to dozvěděla až na místě. A taky z toho, že ji možná zase dlouho neuvidím. Řekla jsem jí, že ji chápu, že chci, aby byla šťastná. Ale uvnitř mě něco bolelo.
Na zpáteční cestě už vedle mě neseděla
K autobusu jsme se vracely každá zvlášť. Dcera zůstávala, já jela domů. Objaly jsme se, slíbily si, že si budeme volat, že za ní třeba přijedu znovu. Byla jsem na ni pyšná. Ale taky zlomená. Protože jsem pochopila, že moje malá holka dospěla definitivně a já to ani neviděla.
Dnes už je to měsíc, co je v Itálii. Voláme si, posílá fotky, je spokojená. A já jsem doma, koukám na fotky z výletu, který pro mě začal jako dárek… a skončil jako rozloučení.
Marcela V., Plzeň
