Článek
Někdy mi stačí docela obyčejný den, kdy prostě jen cítím, že potřebuju chvíli klidu. Bez dětí, bez práce, bez spěchu. A tak jsem si řekla, že si dnes zajdu na oběd do jedné restaurace, kde jsem už dlouho nebyla. Hezké místo, příjemné prostředí, venkovní zahrádka. Chtěla jsem se odměnit. Jenže jsem nečekala, že i tak obyčejná věc, jako dát si jídlo v restauraci, může člověka postavit do pozice podivína.
Přijdu, pozdravím, poprosím o stůl venku, a už v té chvíli vidím, jak se číšnice zarazila. Trochu nejistě se zeptala: „Jste tu úplně sama?“ A když jsem přikývla, opatrně se usmála a s mírně zvednutým obočím řekla: „Aha. No… tak to je nezvyklé. Ale pojďte, jeden stůl tu máme volný.“ Šla přede mnou, v očích takový ten pohled, který neví, jestli má litovat nebo obdivovat. A mě to najednou přinutilo zamyslet se, proč by vlastně mělo být divné jít na oběd sama.
Sedla jsem si a objednala si limonádu, listovala jídelním lístkem a říkala si, že tohle přece není nic nenormálního. Nečekám na nikoho, nechystám se k nikomu připojit, jen jsem si prostě přišla sednout a najíst se. Ale už jen tím, jak se na mě lidé u ostatních stolů podívali. Jako bych snad utekla z čekárny u psychiatra. Došlo mi, že tahle společnost pořád ještě není zvyklá na to, že samota neznamená automaticky něco špatného.
Když přišla stejná číšnice zpět, aby vzala objednávku, ještě jednou se ujistila: „Opravdu čekáte úplně sama? Žádná kolegyně? Kamarádka?“ Tentokrát už jsem se musela usmát. Řekla jsem jí, že jsem tady jen sama za sebe, a že mi to tak vyhovuje. Zasmála se i ona, ale stále to v jejích očích vypadalo trochu… nepochopeně. Jako bych se měla alespoň trochu stydět. Možná by jí víc vyhovovalo, kdybych ze sebe udělala nějakou chudinku, co jí někdo nepřišel na schůzku. Jenže já jsem si ten oběd vybrala vědomě. A najednou jsem si uvědomila, jak těžké je v dnešní době být někde sám, aniž by na vás společnost hleděla jako na opuštěného psa.
Jídlo přinesli rychle, bylo výborné. Seděla jsem, koukala do zahrady, užívala si chvilku klidu a říkala si, že tohle by si měl dopřát každý. A ne se cítit provinile, že není v partě. Jenže když si člověk začne všímat, jak často lidé hledají očima někoho dalšího u vašeho stolu, jak kolemjdoucí zvednou obočí nebo jak se obsluha omlouvá, že vám přinesla jen jeden příbor najednou má pocit, že dělá něco špatně. A to je na celé věci to nejvíc absurdní.
Když jsem dojídala, přisedl si ke mně starší pán z vedlejšího stolu. Nepozval se, prostě si sedl a prohodil, že mě pozoruje už od chvíle, co jsem přišla. A že mi to sluší, ale jestli se něco stalo, že tu sedím sama. V tu chvíli jsem chtěla vstát a jít. Jenže jsem si uvědomila, že právě tohle je důvod, proč lidé často raději zůstanou doma, než aby šli sami ven. Protože být sám na veřejnosti znamená být pro okolí otevřenou otázkou. A hlavně terčem.
Požádala jsem číšníka o účet, usmála se, poděkovala a odešla. Po cestě domů jsem přemýšlela, proč nás společnost tak urputně tlačí do toho být pořád někomu po boku. Jako by samota znamenala selhání. Jenže já se ten den cítila svobodně. Sama, ale ne osaměle. A že to někomu přijde zvláštní? To už je problém jeho, ne můj.
