Článek
Po letech v práci, kdy jsem vstávala ještě za tmy, abych se stihla nasnídat, obstarat domácnost, odmakat osm hodin a večer zas padnout vyčerpaná do postele, mi připadalo, že mám nárok si konečně trochu vydechnout. Jenže to jsem ještě netušila, co mě vlastně čeká. Můj důchod dneska dělá necelých šestnáct tisíc.
A i když to někomu možná přijde jako slušná částka, zkuste si z toho zaplatit nájem, energie, jídlo, léky a ještě se třeba jednou za čas někam podívat. Já jsem celý život pracovala. Od osmnácti, žádné mezery, žádné podvody. Odváděla jsem poctivě, co jsem měla, a neměla jsem žádné zvláštní výhody. A dneska? Přijdu do obchodu a pomalu si počítám rohlíky. A to doslova.
Připadám si občas jako nějaký žebrák, i když jsem si to nikdy nemyslela. Vždycky jsem byla samostatná ženská. Starala jsem se o děti, chodila do práce, vařila, šila, lepila, natírala. Co bylo potřeba. S manželem jsme to neměli jednoduché, ale zvládli jsme to. Jenže manžel mi před třemi lety zemřel. A já zůstala sama. Najednou bylo všechno dvakrát dražší. Co jsme dřív zvládli z jednoho platu a jedné penze, to teď musím utáhnout z jedné penze sama. A ceny letí nahoru tak rychle, že nestíhám sledovat, co všechno si už zase nemůžu dovolit.
Kdysi jsem ráda chodila na trhy. Nakoupit si zeleninu, povykládat s lidmi. Teď chodím do obchodu vždycky později odpoledne, když vím, že by mohlo být něco zlevněného. A i tak si dvakrát rozmyslím, jestli si koupím jablka nebo mrkev. O mase se mi může jen zdát. Kupuju ho jen výjimečně, když vím, že přijde dcera s dětmi, tak ať mají něco pořádného. Pro sebe už to neřeším. Vařím si jednoduchá jídla, často si rozdělím porci na dva dny. Ale i tak se mi stává, že mi týden před důchodem zbývají na účtu dvě stovky. A modlím se, aby se nic nepokazilo.
Co je pro mě nejhorší, to je ten pocit. Že jsem zbytečná. Že jsem celý život pracovala a teď nemám ani na základní věci. Že se musím ohlížet na každou korunu, zatímco jiní jezdí po dovolených, vymetají kavárny a všechno mají. A já? Já si koupím kávu v akci a piju ji ze starého hrnečku, co už má odštíplý okraj. Ale nevyhodím ho, ještě slouží. Naučila jsem se šetřit na všem, co se dá. Ale ne proto, že bych chtěla. Protože musím.
Stát říká, že důchody se zvedly. No možná ano, ale ceny se zvedly dvojnásobně. Před pár lety jsem platila za plyn čtyři stovky. Dneska tisíc dvě stě. Nájem? O dva tisíce víc než před pěti lety. A jídlo? Ani nemluvím. Už ani ty letáky nečtu. Všude to samé: sleva o korunu, a přitom je to i tak dražší než dřív.
Mám kamarádku, která si šla přivydělat. Myla nádobí v restauraci. Důchodkyně! Dva dny v týdnu, šest hodin, za pár korun. Ale říkala, že aspoň má na léky. Já už tolik nezvládám. Bolí mě záda, klouby, únava. Doktor mi napsal rehabilitace, ale pak mi sestřička pošeptala, že je kapacita vyčerpaná. Ať to zkusím za tři měsíce. Tak si na to dám obklad a jdu dál. Žádná jiná možnost není.
A přitom chci tak málo. Nechci luxus. Nechci jezdit do ciziny nebo utrácet za zbytečnosti. Chci jen mít klid. Mít jistotu, že si můžu zaplatit nájem a nebát se otevřít schránku, protože tam zas bude složenka. Chci si jednou za čas dojít ke kadeřnici, koupit si nový svetřík, když ten starý už prosvítá. A hlavně chci mít pocit, že jsem důstojný člověk. Ne někdo, kdo jen přežívá.
Občas mi někdo řekne, že si mám užívat důchod. Že teď je to ten čas, kdy mám myslet na sebe. Ale z čeho? Co si mám užívat, když mi peníze sotva stačí na život? Když jediné, co mi zbývá, je jít si sednout na lavičku v parku a doufat, že nezačne pršet, protože nový deštník si dovolit nemůžu?
Nevím, jestli se to někdy zlepší. Jestli se lidé přestanou tvářit, že důchodci jsou jen nějaké obtížné břemeno. Jestli si někdo uvědomí, že jsme tady celý život něco dělali, že jsme stavěli, učili, vychovávali, makali a teď máme za odměnu strach, jestli příští měsíc vyjdeme. A že nestačí říct „máte nárok na klidný důchod“, když ten klid se nám v tomhle systému prostě koupit nedá.
