Článek
Ale večer jsem na tu scénu musela znovu myslet. A pak i další dny, protože si čím dál víc všímám, jak moc se dnes nosí si stěžovat. Na stát. Na důchody. Na drahotu. Na to, jak se máme špatně. A přitom já… já jsem v důchodu a mám se naprosto skvěle. A pořád mi nejde do hlavy, proč je to pro některé skoro provokace.
Vždycky jsem žila normálně. Nebyla jsem žádná podnikatelka, žádná doktorka, žádná kariéristka. Dělala jsem účetní v menší firmě, dvě děti, byt na kraji města, dovolená u moře jednou za pár let, jinak chata, houby, vnoučata. Ne že bych se měla nějak špatně, ale nikdy jsme si úplně nevyskakovali. A právě proto mě možná tolik baví to, jak žiju teď. Protože si to užívám. Protože jsem si to odmakala. Protože mi zkrátka dobře je. A to říkám s plným vědomím, že to asi nebude znít populárně.
Po čtyřiceti letech práce jsem si konečně sedla. Ne že bych nedělala nic, mám zahrádku, čtu, pomáhám dceři s hlídáním, občas si přivydělám. Ale nikdo mě už netlačí do kanceláře, do ranních vstávání, do sezení na poradách, kde stejně nikdo neposlouchá. Mám čas jít na kafíčko, na procházku, do knihovny. Objevila jsem kouzlo výletů. Nejezdím s cestovkou na poznávačky za deset tisíc. Letím do Portugalska na čtrnáct dní, najdu si levný let, byt přes aplikaci, koupím si víno, chleba, rybu, a čučím do moře. A je mi blaze.
Když jsem si koupila auto, trochu jsem se bála, co na to řekne okolí. Měla jsem pocit, že je skoro „nevhodné“, aby si důchodkyně pořídila nové auto. Ale udělala jsem to. Vyměnila jsem starou Fábii za menší hybrid, co si přede jako kočka, a jezdím s ním po republice na výlety, na chalupu, občas k moři. Sama. Ano, sama. Protože mi to nikdo nemusí schvalovat. Protože konečně dělám věci podle sebe. A protože jsem si řekla, že jestli ne teď, tak kdy?
A přesto, kdykoli někde zmíním, že se mi daří, že se mám dobře, že necítím potřebu si stěžovat dívají se na mě divně. Jako bych popírala realitu. Jako bych neměla nárok být spokojená, protože jsme přece všichni ve srabu. Ale my v něm nejsme všichni. A i když někteří ano, neznamená to, že se musíme předhánět, kdo je na tom hůř. Nepotřebuju soutěžit o to, kdo má menší důchod. Ani kdo víc trpí. Potřebuju, aby mi někdo konečně řekl: „Hele, já ti to přeju.“
Není to tím, že bych měla desítky tisíc měsíčně. Můj důchod není žádný zázrak. Ale naučila jsem se s penězi zacházet. Vím, kolik za co utratím. Nesbírám zbytečnosti, nejím každý den maso, ale nehladovím. Nepotřebuju kabelky ani zlaté prsteny. Ale dám si kapučíno na zahrádce, dám si dobrou večeři v Lisabonu, dám si dortík a čtu si u toho knížku. A připadám si bohatá.
Možná je to i tím, že jsem v životě nikdy nečekala, že se někdo postará. Nečekala jsem, že stát něco zařídí. Ani v osmdesátkách, ani po revoluci, ani teď. Vždycky jsem věděla, že to musím zvládnout sama. A možná i proto jsem si šetřila. Na horší časy, na důchod, na nenadálé výdaje. Ne tisíce měsíčně, ale něco málo každý měsíc. A teď jsem ráda, že to mám. Že nemusím počítat každou korunu. Ale hlavně, že se nebojím ji utratit. Protože vím, že ty peníze mají sloužit mně, ne já jim.
A co mě na tom celém nejvíc překvapuje? Jak moc to některé lidi irituje. Když se potkáme na třídním srazu, a já se zmíním, že letím do Řecka, dvě spolužačky ztuhnou. Jedna hned začne: „No jo, ale to ty máš asi jiný důchod než my.“ Druhá přidá: „Já bych jela taky, ale to bych pak nemohla celý měsíc nic.“ A já mlčím. Protože vím, že nejde o ty peníze. Jde o ten postoj. O to, že někdo prostě nechce žít dobře. Nechce se mít fajn. Chce mít důvod být naštvaný. A když mu ho vezmete, je ztracený.
Neříkám, že se máme tvářit, že je všechno růžové. Vím, že jsou lidé, kteří to mají těžké. Kteří nemají z čeho. Kteří se starají o nemocné, o postižené, sami mají zdravotní trable. Vím to. Vidím to. Ale to přece neznamená, že musíme automaticky všichni předstírat, že se máme špatně, jen abychom neurazili. V čem jsme tohle převzali jako společenskou normu?
Mám kamarádku, která nikdy neměla moc peněz. Ale umí si život užít jako málokdo. Vezme termosku, knížku, pléd, sedne si do parku a kouká na lidi. A pak mi říká: „Víš, co je největší luxus? Klid.“ A já jí dávám za pravdu. Protože ten si nekoupíš. Ten si musíš umět dovolit. A když si ho dovolíš, zjistíš, že toho vlastně moc nepotřebuješ.
Já si život teď opravdu užívám. Jsem zdravá, mám čas, mám pár blízkých, kteří mě mají rádi, a pár míst, kam se ráda vracím. A i když vím, že to nemusí být napořád, že se může stát cokoli, nebudu si teď kazit dny tím, že bych se preventivně bála nebo stěžovala. To, co mám, je dar. A já ho nehodlám promarnit.
Tak jestli můžu něco říct těm, co se pořád ptají „no jo, ale jak si to můžeš dovolit?“ dovoluju si to, protože už se nechci omlouvat za to, že se mám dobře. Protože jsem si to neukradla, nezdědila, ale zasloužila. Protože vím, jaké to bylo, když jsem měla třikrát týdně noční, dvě malé děti, a jediné moře, které jsem kdy viděla, bylo to v televizi. A dnes? Dnes si ho chci vychutnat do poslední kapky. Bez výčitek. Bez omluv. Bez čekání, jestli někdo schválí, že se směju.
Protože život není odměna za utrpení. Je to něco, co máme právě teď. A já ho konečně žiju naplno.
