Článek
Nebo třeba jestli máme nějaké společné zájmy. Třeba že taky ráda cestuje. Jenže to jsem ještě netušila, co všechno si z těch pár odkazů vyvodí. A hlavně co mi potom vyčte. S přítelem jsme spolu byli teprve pár měsíců, ale vztah se vyvíjel dobře. Bylo nám spolu hezky, uměli jsme si povídat, smát se, plánovali jsme malé výlety i větší budoucnost. On se už s mými rodiči seznámil, celkem si sedli, a tak přišlo na řadu seznámení s jeho mámou. Přítel mě uklidňoval, že je v pohodě, že je možná trochu zvědavá, ale jinak hodná a že se nemám čeho bát. Jenže první dojem je někdy dost ošemetná věc. Zvlášť když už si o vás druhý vytvořil názor ještě předtím, než otevřete pusu.
Pozvání na kávu jsem přijala. Chtěla jsem udělat dojem v klidu, nenuceně, prostě být sama sebou. Přišla jsem včas, s úsměvem a malou kytičkou. Ze začátku to vypadalo dobře. Přívětivý tón, drobné otázky o práci, škole, koníčcích. Pak se ale atmosféra změnila. „A to jste byla vy v tom článku, co sdílela vaše kamarádka? Jak jste psala o těch vztazích?“ Zůstala jsem na moment zaražená. Nechápala jsem, co přesně myslí. A pak mi došlo, že mluví o blogu, který jsem si před pár lety založila a na který jsem už dávno zapomněla. Psal se tam jeden text o toxickém vztahu, který jsem zažila. Nikde nebyla jména ani fotky. Ale poznat se dalo dost. A ona ho četla. Nejen ten.
Během dalších minut jsem zjistila, že si mě takzvaně „proklepla“ celkem důkladně. Prý jí to nedalo. Znáte to, chtěla vědět, kdo jsem. A že když už něco člověk dává veřejně na internet, tak se nedivme, že si to někdo přečte. Takže si pročetla můj blog, prošla můj Instagram, dokonce našla i můj profil na staré diskusi z doby, kdy mi bylo sedmnáct. A měla k tomu hodně co říct. Prý jsem podle některých fotek moc odhalená. Prý příliš píšu o svých pocitech a že to může vyvolávat dojem, že jsem labilní. A že bych se možná měla víc soustředit na realitu než na sdílení soukromí.
Snažila jsem se zachovat klid. Některé výtky jsem přešla, jiné se pokusila vysvětlit. Ale bylo mi jasné, že si už dávno udělala obrázek. Ne jako matka, která chce chránit svého syna, ale jako někdo, kdo hledá chyby a slabiny možná proto, aby si potvrdil, že žádná holka pro něj nebude dost dobrá. Bylo mi trapně. Ne kvůli tomu, co jsem napsala nebo co jsem sdílela, ale kvůli té situaci. Že vůbec musím před někým obhajovat své vlastní já, protože si přečetl něco vytrženého z kontextu a rozhodl se, že to vypovídá o mně víc než můj hlas nebo přítomnost.
Když jsem potom večer příteli všechno řekla, naštval se. Ne na mě, ale na ni. Prý ji zná, ví, že má tendenci všechno zkoumat a kontrolovat. Omlouval se za ni. Říkal, že neměl tušit, že to vezme takhle do extrému. A že mu na tom, co si někdo přečetl na internetu, nezáleží. Záleží mu na tom, jaká jsem teď. A že on mě zná takovou, jaká jsem doopravdy ne skrz statusy nebo články.
Jenže já to v sobě pořád nemůžu úplně pustit. Ne že bych se styděla za to, co jsem napsala nebo prožila. Ale uvědomila jsem si, jak málo stačí, aby si o vás někdo udělal závěr. Kolik toho o nás internet prozradí, nejen co jsme dali vědomě ven, ale i co jsme tam nechali kdysi dávno, protože jsme tehdy netušili, že to někdo někdy najde. A jak to může někdo použít jako zbraň. Ne přímo, ale jako pomalý soud. S úsměvem a přehazováním slov jako „já to myslím dobře“.
Nevím, co bude dál. Nejspíš se s ní ještě setkám. Možná si časem na sebe zvykneme. A možná taky ne. Ale od té chvíle vím, že i když něco napíšu s čistým úmyslem, někdo jiný si to může vyložit úplně jinak. A že být sama sebou je důležité, ale stát si za tím, kým jsem, je ještě těžší. Zvlášť když mě někdo začne hodnotit dřív, než si mě vůbec vyslechne.
