Článek
Bohdan s Terezou žili v menším bytě v Pardubicích a na příchod prvního dítěte se připravovali bez velkých rodinných debat. Jméno Leona vybrali společně už v šestém měsíci těhotenství. Líbilo se jim, že není úplně běžné, ale zároveň nepůsobí zvláštně. Když ho oznámili rodině, nikdo nic zásadního nenamítal. Jen Terezina matka Zora tehdy u nedělního oběda řekla, že jí to jméno připadá příliš tvrdé. Tereza pokrčila rameny a dál se o tom nebavili. Byla zvyklá, že její matka má na většinu rodinných rozhodnutí vlastní názor.
Po narození malé Leony ale Zora začala vnučku oslovovat Aničko. Poprvé si toho Bohdan všiml v porodnici. Myslel si, že se přeřekla, protože Zora měla v rodině několik žen jménem Anna. O týden později přijela na návštěvu, naklonila se ke kočárku a znovu řekla: „Tak co, Aničko, spinkala jsi mamince?“ Tereza se na ni podívala a připomněla jí, že dcera se jmenuje Leona. Zora se jen usmála. „Já vím. Ale mně k ní prostě sedí Anička.“
První týdny to rodiče brali spíš jako zvláštnost. Měli málo spánku, řešili kojení, kontroly u pediatra a běžný chaos kolem novorozence. Nechtěli kvůli jednomu oslovení rozpoutat rodinnou hádku. Jenže Zora nepřestávala. Do zpráv psala, jak se „Anička“ má, na fotky reagovala větami o „naší Aničce“ a při návštěvách používala jiné jméno téměř pokaždé. Bohdana navíc začalo štvát, že jeho tchyně opravovala i ostatní. Když jeho sestra jednou řekla Leonko, Zora jí s úsměvem oznámila, že babička jí stejně bude říkat Anička.
Důvod se ukázal až při rodinném obědě
Když byly Leoně čtyři měsíce, sešla se rodina u Zory doma. Během oběda položila na komodu starou zarámovanou fotografii mladé ženy. Tereza ji poznala jako svou babičku Annu, která zemřela ještě před jejím narozením. Zora tehdy poprvé řekla nahlas, proč na jiném jménu tak trvá. Od mládí prý počítala s tím, že pokud jednou bude mít vnučku, ponese jméno po její matce.
Tereza jí připomněla, že o takové dohodě nikdy neslyšela. Zora ale namítla, že to přece není nic špatného a že Anna byla v rodině důležitá. Bohdan do hovoru dlouho nevstupoval, protože šlo hlavně o minulost jeho ženy a její matky. Když však Zora prohlásila, že Leona je „jen jméno v rodném listu“ a doma jí může říkat, jak chce, ozval se. „Můžeš jí dát přezdívku, pokud ji jednou bude mít ráda. Ale nemůžeš rozhodnout, že se jmenuje jinak.“
Oběd skončil bez křiku. Zora sklidila talíře, Tereza sbalila věci pro malou a rodina odjela dřív, než původně plánovala. Cestou domů Tereza skoro nemluvila. Nešlo už jen o samotné jméno. Vadilo jí, že její matka považovala své dávné přání za něco, co má mít přednost před rozhodnutím rodičů. Podobné situace ostatně znala už z dřívějška. Zora ráda vybírala, kam rodina pojede na Vánoce nebo co se bude kupovat k narozeninám, a bývala překvapená, když se někdo rozhodl jinak.
Před ostatními už to rodiče přehlížet nechtěli
Další týdny se situace příliš nezměnila. Bohdan s Terezou pokaždé Zoru opravili a ona pokaždé odpověděla, že si zvykne. Pak přišlo vítání občánků na radnici. Po obřadu se rodina fotografovala před budovou a jedna z příbuzných se Zory zeptala, jak se vnučka jmenuje. „Pro mě Anička,“ odpověděla. Tereza tentokrát nic neřekla, ale doma matce napsala, že další podobné poznámky už nechce poslouchat.
Zora jí zavolala ještě večer. Tvrdila, že z toho dělají zbytečně velkou věc a že dítěti přece neubližuje. Tereza jí odpověděla, že nejde o újmu, ale o hranici. Pokud bude Leona jednou chtít jinou přezdívku, bude to její věc. Do té doby však rodiče očekávají, že rodina bude používat jméno, které jí dali. Bohdan do hovoru nezasahoval. Byl rád, že tentokrát hranici nastavila sama Tereza, protože nechtěl, aby celý konflikt vypadal jako spor mezi ním a tchyní.
Na dva týdny se přestali navštěvovat. Nebyl to zákaz ani trest. Tereza jen odmítla plánovat další společný víkend, dokud budou pokaždé řešit totéž. Zora se nakonec ozvala sama a přijela v neděli odpoledne s krabicí domácích koláčů. Když vešla do obýváku, chvíli stála u postýlky a pak řekla: „Ahoj, Leono.“
Nikdo to dál nerozebíral. Zora občas ještě použila zdrobnělinu Leo, kterou si časem oblíbili i rodiče, ale Anička z rodinných návštěv zmizela. Fotografie její matky zůstala na komodě a Tereza později nechala podle ní vytisknout jednu kopii do alba pro dceru. Vzpomínku na prababičku tak Leona dostala také, jen ne způsobem, který za ni někdo předem vybral.
