Článek
Nikdo ale nečekal, že jeden jediný proslov všechno změní. Začalo to dokonale
Celý den probíhal hladce. Nervozita z rána se rozplynula, když jsem vešla do obřadní síně a viděla svého nastávajícího, jak na mě čeká s dojatým výrazem v očích. Bylo to přesně takové, jaké jsem si vysnila. Slzy dojetí, sliby, prstýnky, první polibek jako manželé – všechno probíhalo jako z pohádky.
Hosté se bavili, jídlo bylo skvělé, šampaňské teklo proudem. Atmosféra byla naprosto dokonalá. A pak přišla řada na proslovy.
Můj táta řekl pár krásných slov o tom, jak mě vychovával, jak si přeje, abych byla šťastná. Moje nejlepší kamarádka se podělila o několik vtipných historek z našeho dětství. A pak se postavil svědek mého manžela. V tu chvíli jsem ještě netušila, že to, co řekne, mi převrátí život naruby.
První věty zněly normálně
Začal klasicky. Jak dlouho se s ženichem znají, jak spolu zažili spoustu skvělých momentů. Všichni se usmívali, občas někdo pobaveně pokýval hlavou. Bylo to přesně to, co byste od svědka na svatbě čekali. Ale pak přišlo něco, co nikdo nečekal. „Musím ti něco říct, brácho…“ Svědek zvedl skleničku a s úsměvem, který mi připadal až podezřele škodolibý, se podíval přímo na mého manžela.
„Vím, že dnešek je o oslavě lásky. Ale láska je složitá věc, že jo?“ řekl a významně se odmlčel. Lidé se začali rozhlížet. Napětí v místnosti se dalo krájet. Podívala jsem se na svého muže. Ztuhl. Jeho úsměv zmizel, dlaně zaťaté v pěst.
Svědek pokračoval: „Víš, já tě znám lépe než kdokoliv jiný. Vždycky jsme si říkali všechno. A já si říkal, že bys měl být upřímný i dneska. Protože když si někoho bereš, neměl bys mít žádná tajemství.“ Moje srdce začalo bít rychleji. O čem to sakra mluví?
V místnosti bylo naprosté ticho. A pak to řekl. „Řekl jsi jí vůbec o Kláře?“ Najednou bylo slyšet jen zalapání po dechu. Několik hostů se otočilo směrem k ženichovi, který byl bílý jako stěna.
Svědek se usmál a pokračoval: „Protože já myslím, že nevěsta by měla vědět, že jsi ještě před půl rokem bydlel s jinou ženou a plánoval budoucnost i s ní. Že jsi jí říkal přesně ta stejná slova, co dnes říkáš tady…“
Cítila jsem, jak se mi točí hlava
Cože? Kdo je Klára? Podívala jsem se na manžela. Viděla jsem v jeho očích paniku. Bylo jasné, že svědek nemluví jen tak do větru. Můj čerstvě oddaný manžel měl ještě před pár měsíci jinou ženu. A nejen to – říkal jí to samé, co říkal mně.
„Nechtěl jsem ti kazit svatbu,“ pokračoval svědek klidně, „ale přece bych ti nemohl dovolit, aby ses o tom dozvěděla až později, že?“ V tu chvíli se všechno změnilo. Šok, slzy a chaos
Někdo se v místnosti nervózně zasmál, ale většina lidí jen nevěřícně hleděla na ženicha. Moje ruce se třásly, cítila jsem, jak se mi hrnou slzy do očí. Manžel se konečně zmohl na slovo. „To není tak, jak to vypadá…“ Tohle byla věta, kterou říkají vždycky.
V tu chvíli jsem věděla, že je konec
Místo aby se mi podíval do očí a přísahal, že je to lež, začal koktat. Vymlouvat se. A svědek jen pobaveně sledoval, jak se jeho „přítel“ hroutí.
Odešla jsem ze sálu. Ani nevím, kdo šel za mnou, kdo zůstal, jestli se lidé dál smáli nebo jestli se můj už teď bývalý manžel snažil něco zachránit.
Věděla jsem jedno – tohle nebyla svatba, ale špatně napsaný scénář na nejhorší noční můru.
Co bylo dál?
Ten večer jsem s ním už nepromluvila. Sbalila jsem si věci a odjela. Odpověď jsem dostala už v jeho výrazu, když padlo jméno Klára.
Svědek? Později mi zavolal a omluvil se. Prý si myslel, že mám právo to vědět. Že čekal, že se k tomu přizná už dřív.
A bývalý manžel? Jeho „neexistující“ Klára se později skutečně objevila. Když jsem s ní mluvila, dozvěděla jsem se, že jim to skončilo jen proto, že se dozvěděla o mně. Plánoval si s ní život úplně stejně jako se mnou.
Tahle svatba měla být začátek něčeho krásného. Místo toho byla největší životní lekcí.
A zpětně? Jsem vděčná, že se to stalo dřív, než jsem s ním ztratila roky.
