Článek
A když už jsme spolu byli, hádali jsme se o maličkosti. V práci jsem se seznámil s kolegyní, která byla úplný opak. Pozorná, laskavá, vždycky se smála a já měl najednou pocit, že zase žiju. A tak to začalo. Nejdřív jen obědy, pak káva, až se to jednoho dne přelilo v něco víc. A když přišla řeč na společný víkend, připadalo mi to jako vysvobození.
Vybral jsem hotel, který nebyl daleko od domova, ale zároveň dost stranou, aby nebylo pravděpodobné, že tam někoho známého potkám. Rezervaci jsem zařídil přes internet a všechno bylo dohodnuté. S milenkou jsme se domluvili, že se tam potkáme přímo na místě, aby to nevzbudilo žádné podezření. Cestou jsem si opakoval, co řeknu doma, až se mě manželka bude vyptávat, proč tam jedu. Vymyslel jsem služební cestu, která byla dostatečně věrohodná. Jenže i když jsem se snažil být připravený, v hlavě mi pořád hlodal červík pochybností.
Když jsem dorazil k hotelu, připadal jsem si jako malý kluk, který jde na rande poprvé v životě. Parkoviště nebylo úplně plné, a tak jsem snadno našel místo. Vzal jsem tašku s pár věcmi a zamířil k recepci. V hlavě se mi honily představy o tom, jaké to bude. Konečně jen my dva, bez stresu, bez hádek, bez výčitek. Jenže sotva jsem otevřel dveře do haly, uviděl jsem někoho, koho bych tam čekal ze všech lidí na světě úplně nejméně. U recepce stála moje žena.
Zůstali jsme stát oba. Ona se na mě podívala pohledem, který se těžko popisuje. Směs překvapení, podezření a možná i náznak zadostiučinění. Já jsem měl pocit, že se mi zastavilo srdce. V tu chvíli jsem zapomněl i na vlastní jméno. Ruce se mi klepaly, jazyk jsem měl jak přilepený k patru. Za recepčním pultem se usmívala slečna, která očividně netušila, jakou scénu právě sleduje. A já jsem stál mezi dvěma světy, z nichž každý se mohl během okamžiku zhroutit.
Manželka mě oslovila a ptala se, co tam dělám. Byla to jednoduchá otázka, ale já neměl připravenou odpověď. Cítil jsem, jak se mi potí čelo, a snažil se něco vykoktat o tom, že jsem měl mít pracovní schůzku a že se to sem přesunulo. Jenže to znělo stejně křečovitě, jako jsem se cítil. Bylo vidět, že mi to nevěří. A aby toho nebylo málo, v tu chvíli mi přišla zpráva na mobil. Milenka psala, že už čeká na pokoji. Telefon se rozzářil, a i když jsem ho rychle schoval, žena si toho všimla.
Byl to moment, kdy se všechno zhroutilo. Už nebylo cesty zpět. Manželka chtěla vidět telefon, a i když jsem se snažil nějak vymluvit, vzala mi ho z ruky. Jediný pohled na zprávu stačil, aby pochopila. Najednou se v hale rozhostilo ticho, které bylo horší než jakýkoli křik. Jen jsem slyšel svůj vlastní dech a bušení srdce. Myslel jsem, že začne křičet, že udělá scénu, ale ona jen stála a dívala se na mě pohledem, který mě bodal do morku kostí.
Nevím, jak dlouho to trvalo. Možná minutu, možná pět. Pak jen řekla, že jede domů, a že si máme co říct. Obrátila se a odešla, aniž by se ohlédla. Já tam zůstal jako opařený, neschopný pohybu. A věděl jsem, že nahoře na pokoji na mě čeká někdo jiný, kdo vůbec netuší, co se dole odehrálo. Nakonec jsem se sebral, vyjel výtahem nahoru a otevřel dveře. Milenka se usmála a hned poznala, že něco není v pořádku. Nemusel jsem nic říkat, všechno mi bylo napsané ve tváři.
Ten večer už se nekonal žádný romantický víkend. Seděli jsme spolu v pokoji, já jí vysvětloval, co se stalo, a zároveň se snažil zorientovat v tom, co bude dál. Uvědomil jsem si, že jsem během jediné minuty ztratil důvěru manželky a možná i šanci na normální život, který jsem měl. V hlavě mi zněla jediná otázka: proč jsem to vlastně dělal? Kvůli pár chvílím, které se stejně změnily v noční můru?
Když jsem se druhý den vracel domů, měl jsem pocit, že nesu na zádech obrovský kámen. Manželka tam byla, čekala na mě, a rozhovor, který následoval, byl jeden z nejtěžších v mém životě. Nešlo už nic popřít, nic zakrýt. A já jsem věděl, že tenhle víkend si budu pamatovat do konce života. Ne jako únik, který měl být krásný, ale jako okamžik, kdy se mi všechno vymklo z rukou.
