Článek
Miroslav nikdy nepatřil k lidem, kteří by sbírali starožitnosti nebo se zajímali o staré hodinky. Když proto rodina po smrti jeho strýce Karla procházela věci, které po něm zůstaly, zajímaly ho spíš fotografie a několik knih než obsah malého šuplíku v ložnici. Právě tam ale jeho maminka objevila staré mechanické hodinky s popraskaným koženým řemínkem.
Nebyly nijak nápadné, sklíčko bylo poškrábané a hodinky už dávno nešly. Protože si nikdo jiný nevěděl rady, co s nimi, nakonec je dala Miroslavovi. Strýc je měl snad odjakživa, ale posledních dvacet let jsem je na jeho ruce určitě neviděla. Myslela jsem, že už dávno nefungují a že nemají žádnou cenu, vzpomínala později jeho maminka.
Hodinky skončily znovu v šuplíku
Miroslav si je odvezl domů, položil je do pracovního stolu a několik měsíců na ně prakticky nesáhl. Vyhodit je nechtěl, protože patřily strýci, se kterým jako dítě trávil skoro každé prázdniny. Zároveň ale neměl důvod je nosit. Jednoho dne při úklidu na hodinky znovu narazil a všiml si drobného nápisu na zadním víčku, který předtím přehlédl.
Několik písmen bylo téměř nečitelných a pod nimi se nacházelo číslo. Ze zvědavosti se proto rozhodl zajít do malého hodinářství a zjistit alespoň to, zda má vůbec smysl nechávat hodinky opravit.
Hodinář si je nejprve jen krátce prohlédl, pak ale vytáhl lupu a začal zkoumat ciferník, korunku i pouzdro. Miroslav čekal, že se během několika minut dozví cenu opravy a odejde. Místo toho se muž zeptal, odkud hodinky pocházejí a zda o nich rodina něco ví.
Miroslav mu vysvětlil, že patřily strýci a nejméně dvě desetiletí ležely nepoužívané. Hodináře jeho odpověď zaujala ještě víc. Po sejmutí zadního víčka totiž zjistil, že uvnitř je kvalitní mechanický strojek a sériové označení, podle kterého se dá přibližně určit období výroby. Hodinky podle něj rozhodně nebyly levnou věcí, jak si rodina celé roky myslela.
Rodinná vzpomínka dostala úplně jiný význam
Největší překvapení ale přišlo ve chvíli, kdy hodinář Miroslavovi ukázal drobné rytí na vnitřní straně víčka. Byla tam iniciála, datum a několik slov, která zvenku vůbec nebyla vidět. Datum spadalo do doby, kdy bylo strýci Karlovi teprve několik let. Hodinky tedy původně nemohly patřit jemu.
Miroslav zavolal mamince a přečetl jí jméno, které hodinář dokázal z rytiny rozluštit. Na druhém konci telefonu nastalo ticho. Šlo totiž o jejich dědečka, který zemřel dávno před Miroslavovým narozením.
Teprve potom si jeho maminka vybavila příběh, který kdysi slýchala jako dítě. Její otec dostal kvalitní hodinky jako odměnu po mnoha letech práce a byl na ně mimořádně pyšný. Po jeho smrti rodina předpokládala, že se ztratily při stěhování.
Nikdo netušil, že je později získal právě Karel a celá desetiletí je schovával. Když mi Miroslav přečetl jméno uvnitř hodinek, úplně mě zamrazilo. Celý život jsem si myslela, že dědečkovy hodinky zmizely. Vůbec mě nenapadlo, že je měl můj bratr celou dobu doma, přiznala jeho maminka.
Prodat je nakonec nechtěl
Hodinář Miroslavovi vysvětlil, že zachovalé mechanické hodinky tohoto stáří mohou mít sběratelskou hodnotu a před případným prodejem by bylo vhodné nechat je odborně ocenit. Miroslav už ale o prodeji nepřemýšlel. Hodinky nechal pouze citlivě vyčistit a opravit tak, aby se zbytečně neměnil jejich původní vzhled. Starý popraskaný řemínek si dokonce schoval.
Z obyčejné věci ze strýcova šuplíku se během jediného odpoledne stala památka na člověka, kterého Miroslav nikdy nepoznal. Největším překvapením proto nakonec nebylo zjištění, že hodinky mohou mít určitou finanční hodnotu. Mnohem důležitější bylo, že se po desítkách let vrátily tam, kam vlastně patřily. A Miroslav dnes říká, že právě proto už by je neprodal za žádnou částku.
Zdroje: autorský text
