Článek
Byla jsem dojatá. Klíče jsem si připnula na svazek s ostatními a hned ten večer jsem se u něj stavila. Nečekaně. Měl radost. Nebo to tak aspoň vypadalo. Začala jsem chodit častěji. Občas jsem jen zalila kytky, nechala mu na stole kávu a vzkaz, jindy jsem zůstala na noc. Nikdy mi neřekl, že by mu to vadilo. Dokonce sám navrhl, že bych si mohla u něj nechat kartáček. Věci se posouvaly přirozeně, a já měla pocit, že tohle je ten vztah, ve kterém konečně nemusím nic řešit.
Pak přišel ten den
Šla jsem k němu, jak jsem byla zvyklá. Po cestě jsem zkontrolovala schránku, protože často zapomínal vybírat poštu. Mezi letáky a složenkami byl i dopis. Bílá obálka, ručně nadepsaná jeho jménem. Nechal ji tam někdo, kdo věděl, kde bydlí. Nejdřív jsem to chtěla jen položit na stůl, ale pak mi pohled sklouzl na zadní stranu. Nebylo to nic zvláštního, jen drobná poznámka: „Někdy mi chybíš.“ Rukopis ženy.
Nevydržela jsem to
Zlobila jsem se sama na sebe, že jsem obálku otevřela. Ale v tu chvíli jsem potřebovala vědět. Dopis nebyl dlouhý. Nebyl ani dramatický. Jen upřímný. Psala mu bývalá přítelkyně. Nevyčítala, nedomáhala se návratu, jen mu psala, co ji napadá, když projde kolem jeho domu. Jak někdy myslí na to, co mohli mít, kdyby si víc vážili maličkostí. Jak jí občas chybí to ticho, které spolu uměli sdílet.
Něco se ve mně zlomilo
Nebylo to o žárlivosti. Bylo to o pocitu, že o téhle ženě jsem nikdy neslyšela. Že přesto, jak moc jsme si byli blízcí, on nikdy nezmínil nic z minulosti. Jako by před mnou schválně schoval část svého života. Doma jsem si večer sedla a přemýšlela, jestli ho vlastně znám.
Nakonec jsme si promluvili
Byl překvapený. Ne tím, že dopis přišel, ale že ho vůbec někdo četl. Nejprve mlčel, pak řekl, že nechtěl otevírat staré rány. Že mu na mně záleží, ale minulost ho pořád trochu straší. A tehdy mi došlo, že náš vztah sice působí dospěle, ale dospělý úplně není. Protože dospělost není o klíčích, ale o tom, co si navzájem dovolíme říkat nahlas.
