Článek
Když se dívám z okna kuchyně a vidím ho, jak běhá po trávě, vždycky mě to uklidní. Je mu teprve pět a zahrada je pro něj nekonečný svět, kde může být čímkoli. Jednou astronaut, jindy kuchař, když si v rohu zahrady míchá hlínu s vodou a přináší mi své blátové speciality. Není tu nic luxusního, žádné drahé hrací prvky nebo nafukovací hrady. Má jen kousek zeleně, starý strom a malý domeček, který jsme mu postavili ze dřeva, co zbylo z rekonstrukce. Přesto mám pocit, že právě tam se odehrává to nejpodstatnější z jeho dětství.
Ten den jsme stáli u plotu oba. On si měřil zahradu pohledem, jako by tam viděl jen nedostatky, a pak to řekl. Že tím místem dítěti beru dětství, protože prý nemá pořádné vyžití. Že dnešní děti mají mít kvalitní houpačky, bazény, trampolíny a bezpečné povrchy. Stála jsem tam a v duchu si říkala, jestli vidí stejné místo jako já. Jestli si všímá toho, jak syn každý den nadšeně běží ven, ještě než si stihnu uvařit kávu.
Je zvláštní, že někteří lidé potřebují druhé poučovat o tom, jak mají žít. Možná to myslel dobře, ale narovinu řečeno, znělo to, jako by mě hodnotil. Jako bych byla máma, která svému dítěti něco upírá. Když pak soused odešel, ještě chvíli jsem tam stála. Měla jsem zvláštní pocit v hrudi a najednou jsem si nebyla jistá vůbec ničím.
Naše zahrada není moderní projekt. Je to obyčejné místo, které žije spolu s námi. Jsou tam holé fleky v trávě, protože si tam postavil svůj závodní okruh. U plotu je vyhrabaná díra, kde si zkouší, jak hluboko dokáže kopat, než ho to přestane bavit. Když zaprší, dělají se kaluže a on do nich skáče tak radostně, že mám pocit, že vidím své vlastní dětství. Takové, jaké jsem měla já. Plné venkovních odpolední, kdy jsme nepotřebovali nic víc než fantazii.
Někdy si říkám, jestli právě tohle už dnes není v módě. Děti mají mít strukturované hry, rozvojové pomůcky, pěnové podložky a bezpečné zóny. Jenže copak se štěstí dá vybudovat z katalogu? Když ho pozoruji, vidím dítě, které nepotřebuje nic navíc. Svět si vytváří samo a tou zahradou si ho pořád rozšiřuje.
Po tom rozhovoru se sousedem jsem se syna nenápadně ptala, co má na zahradě nejraději. Odpověděl mi bez přemýšlení. Řekl, že úplně všechno, protože je to jeho místo. Tam si smí dělat svoje vynálezy, tam plánuje své tajné úkoly, tam se mu líbí i tehdy, když venku fučí vítr. V tu chvíli jsem pochopila, že jsem se nechala rozhodit něčím, co vůbec nebylo moje. Nebyl to problém zahrady. Byl to jen cizí názor, který se mi dostal pod kůži.
A tak jsme zůstali u toho, co funguje. Nehoním se za dokonalostí. Neřeším, že nemáme designovou herní zónu. Vidím jeho radost a slyším jeho smích, když běží za mnou se špinavýma rukama a nadšeně mi ukazuje další poklad, který prý musím vidět. A vím, že tam venku, na té obyčejné zahradě, zažívá něco, co mu žádná moderní atrakce nedá.
Dnes, když projdu kolem plotu, už ve mně nic nepíchne. Chápu, že každý má svou představu o tom, co je nejlepší pro dítě. Někteří lidé měří hodnotu dětství podle věcí. Já ji vidím v okamžicích. V tom, jak se ke mně syn přitiskne, když se večer vracíme domů. V tom, jak mi vypráví, co všechno venku objevil. V tom, jaký klid tam nachází.
A tak jsem se přestala omlouvat. Není třeba vysvětlovat, proč má zahrada vypadá tak, jak vypadá. Pro nás je dokonalá. Pro mé dítě je světem, ve kterém může dýchat naplno. A pokud to někdo nevidí, je to v pořádku. Protože já vím své. Vím, že právě tam zažívá ty chvíle, na které bude jednou vzpomínat.
