Článek
Po letech chození a víkendových návštěv jsem se těšila, že budeme mít konečně svůj prostor. Klidné ráno, večeře ve dvou, večery u filmu. Rodinná pohoda. Jenže hned po nastěhování jsem pochopila, že „náš prostor“ bude mít ještě třetího obyvatele.
Nešlo o spolubydlícího. Ale o jeho matku.
Společné bydlení s matkou, o kterém nepadlo ani slovo
Byt patřil přítelově matce. Přítel v něm žil odmala a nikdy se nestěhoval. Tvrdil, že matka tráví většinu času na chalupě a že budeme mít dost klidu. Realita byla jiná. Jeho matka byla přítomná skoro pořád a přítomná v tom nejnepříjemnějším smyslu slova.
Diktovala, kdy se co vaří, kdy se větrá, kdy se smí pustit televize. Jednou jsem v sedm večer chtěla otevřít okno a větrat po vaření a bylo mi řečeno, že se „v tomhle počasí přece nevětrá“. Když jsem si pustila pračku v neděli, dostala jsem „přednášku“ o tom, že v neděli se má odpočívat, ne prát. Každý můj pohyb byl pod dohledem. A můj přítel? Mlčel.
Slova o pohodě zněla krásně, ale byly to jen slova
Zpočátku jsem se snažila chápat. Říkala jsem si, že je to jen přechodné, že si na sebe zvykneme. Ale nebylo jak. Matka rozhodovala, co bude k obědu, kam pojedeme na víkend a jestli se vůbec smí topit. Došlo to tak daleko, že jsem se bála vstát dřív než ona, abych jí „nerušila ranní klid“.
S přítelem jsem o tom mluvila několikrát. Vždycky se snažil vyhnout přímé odpovědi. „Vždyť je hodná,“ opakoval. „Musíš si na ni zvyknout. Dělá to z lásky.“ Jenže já necítila lásku. Cítila jsem kontrolu. A bezmoc.
Našla jsem odvahu odejít
Po několika měsících jsem se rozhodla odejít. Bylo to těžké, ne proto, že bych odcházela z ideálního vztahu, ale proto, že jsem musela uznat, že představy a realita jsou někdy opravdu na míle daleko. Rodinnou pohodu jsem si představovala jinak. Chtěla jsem domov, kde se cítím vítaná. Ne místo, kde se bojím otevřít okno.
Dnes bydlím sama. A poprvé po dlouhé době dýchám volně i když je venku zima.
