Článek
Byl pozorný, zajištěný a staral se o ni. Ale postupně začaly přicházet zvláštní otázky, které ji zarazily.
„Dneska jsi byla doma déle, co se stalo?“
„Kdo ti volal, když jsi seděla na gauči?“
„Včera jsi si dvakrát přidala víno, viď?“
Nechápala, odkud má takové informace. Nešlo o náhodu. Věděl detaily, které mohl zjistit jedině kdyby ji sledoval.
Podezření, které potvrdil detail
Začala si všímat maličkostí. Malé černé krabičky v rozích místností. Jedna u knihovny, druhá v ložnici. Měly nenápadnou LED diodu, která občas zablikala. Nejdřív si myslela, že jde o něco technického, ale pak jí to došlo. Byly to kamery.
Srdce jí ztuhlo. Nezeptal se jí. Neřekl jí to. V bytě, který sdíleli, ji potají sledoval. Našla dokonce aplikaci v jeho telefonu, přes kterou se připojoval online.
Měla chuť sbalit si věci a odejít, ale rozhodla se jinak. Chtěla mu ukázat, že taky není tak naivní, jak si myslí.
Překvapení, které ho vyvedlo z míry
Věděla, že večer bude mimo domov. Vzala si dovolenou a celý den strávila přípravami. Nezavolala policii, nesnažila se s ním hádat. Místo toho připravila scénu, kterou si mohl přehrát přímo ve svém mobilu.
Do obýváku postavila ceduli s nápisem: „Díváš se? Dobře. Já už se dívat nebudu.“ Na stůl položila klíče a vedle nich flashku, kam zkopírovala záznamy z kamer, které si stáhla.
Pak odešla. V tichosti, beze slov, ale se vztyčenou hlavou.
Reakce, která nepřišla
Čekala, že se ozve. Že bude volat, psát, vysvětlovat. Ale nic. Možná se styděl. Možná věděl, že překročil hranici, ze které už není návratu.
Dnes Monika říká, že to byl nejtišší, ale nejhlasitější odchod jejího života. „Nešlo o žárlivost. Šlo o kontrolu. A já nejsem hračka, kterou si někdo zapne na dálku,“ uzavírá.
Od té doby věří víc sobě. A také víc kontroluje, kde jsou zásuvky.
