Článek
Hustá, voňavá, s kousky kořenové zeleniny, sušenými houbami a lehkým nádechem majoránky. Vždycky jsem si říkala, že když ji udělám podle našeho rodinného receptu, nikdo nepozná, že není úplně podle toho, co se běžně vaří v jídelnách. A i kdyby, bramboračka je přece bramboračka. Kdo by v tom hledal nějakou vědu.
První týdny to vypadalo, že jsem měla pravdu. Děti si na polévku nestěžovaly, často se vracely i pro druhou porci a pár učitelů mi přišlo říct, že jim připomíná polévky jejich babiček. Byla jsem spokojená a měla radost, že jsem do jídelníčku vnesla něco poctivého. Tajemství receptu jsem si střežila. Nevysypala jsem z rukávu přesný poměr bylinek ani speciální trik s houbami, který dává bramboračce tu výraznou vůni. Věřila jsem, že jsem jediná, kdo zná to přesné kouzlo.
Jednoho dne ale přišel den, který mi převrátil můj kuchařský klid vzhůru nohama. Bylo to v době, kdy se v jídelně kromě žáků občas zastavil i někdo zvenku. Třeba rodiče, důchodci z blízkého klubu, nebo lidé, kteří měli na oběd chuť. A tehdy, zrovna když jsem dávala první porce bramboračky, se u pultu objevila mladá žena. Na první pohled jsem ji nepoznala, ale jakmile se usmála a pozdravila, došlo mi, že je to bývalá žačka, kterou jsem kdysi učila na prvním stupni. Teď už dávno dospělá, elegantní, s vlasy svázanými do culíku, stála přede mnou s tácem a mile si objednala polévku.
Nandala jsem jí plnou misku a ona si sedla ke stolu u okna. Chvíli jsem ji pozorovala, jak bere první lžíci a hned na tváři se jí objevil ten zvláštní výraz, který člověk má, když si vybaví chuť z dětství. Pak se na mě podívala a s úsměvem zavolala: „To je ta tvoje bramboračka, že jo?“ Zasmála jsem se a zeptala se, co tím myslí. „Ale no tak,“ mávla rukou, „poznala bych ji i se zavázanýma očima. Dáš do ní sušené houby, ne žampiony, mrkev krájíš na půlkolečka, a ten brambor tam necháváš trošku na skus. A majoránku přidáváš až úplně na konci, viď?“
Zůstala jsem stát s naběračkou v ruce a nevěděla, jestli se mám smát, nebo se trochu červenat. Byla to tak přesná trefa, že bych mohla odpřisáhnout, že si doma vede tajný zápisník s mými recepty. „No, možná,“ odpověděla jsem neurčitě a snažila se tvářit, že to je jen náhoda. Ale ona se jen spokojeně usmála a řekla: „Já si tu chuť pamatuju už od dětství. Tehdy jsi nám ji vařila na školním výletě, když jsme spali v té staré chatě u lesa. Myslela jsem, že tak dobrou bramboračku už nikdy neochutnám.“
Bylo zvláštní, jak jeden talíř polévky dokázal vrátit někoho o deset, patnáct let zpátky. Uvědomila jsem si, že některé chutě se opravdu zapisují hluboko do paměti, ať už je to koláč od babičky, nedělní svíčková nebo právě bramboračka. A taky mi došlo, že moje „tajemství“ vlastně nikdy nebylo tak úplně tajné. Kdo ji jednou ochutnal, zapamatoval si ji.
Zbytek oběda proběhl v přátelském duchu. Sedla si po jídle k pultu a chvíli jsme si povídaly o tom, co dělá, jak se má, a taky o starých časech. Říkala, že si pamatuje nejen chuť té polévky, ale i to, jak jsme tehdy všichni seděli kolem ohně, zpívali a jedli z plechových misek. Možná to tehdy nebyla jen bramboračka, možná to byl celý ten zážitek, který se jí v hlavě spojil s konkrétní vůní a chutí.
Když odešla, stála jsem ještě chvíli u pultu a přemýšlela. Na jednu stranu mě těšilo, že si můj recept někdo pamatuje a dokáže ho rozeznat i po letech. Na druhou stranu jsem si musela přiznat, že už to není jen „můj“ recept. Patří i všem těm lidem, kteří ho někdy ochutnali a uložili si ho mezi své vzpomínky. Možná v tom je to pravé kouzlo vaření: že se jednou z vašeho tajného receptu stane součást příběhu někoho jiného. A že vám to nevadí, naopak vás to potěší.
Od toho dne už se na bramboračku nedívám jako na rodinné tajemství, které musím chránit. Vařím ji s radostí, klidně i pro celou jídelnu, a když někdo pozná každou ingredienci, usměju se. Protože to znamená, že se mu uložila do paměti stejně jako mně. A pokud se jednou dostane do kuchařky nebo do rukou někomu jinému, ať si. Možná z toho vznikne další vzpomínka, která někomu po letech vykouzlí úsměv. Protože o to jde. Ne o tajemství, ale o to, aby se kousek domova dostal i na talíř někoho jiného.
