Článek
Stála jsem tehdy u stánku na starožitnické burze, mezi stohy starých knih, zašlých hrnků, vinylových desek a podivných sošek, které připomínaly pozapomenuté dětství. Nehledala jsem nic konkrétního. Jen jsem si říkala, že možná objevím něco, co mi připomene babiččin byt. Něco obyčejného, co mě potěší. Ale to, co jsem tehdy náhodou vytáhla z obyčejné papírové krabice, se stalo doslova pokladem.
Byla to kovová hračka. Malý plechový robot s klíčkem na zádech. V tu chvíli jsem netušila, co držím v ruce. Byl trochu poškrábaný, barvy na něm byly už místy vybledlé, ale měl něco – něco, co mi připomnělo, jak jsme jako děti sedávali na zemi a natáčeli podobné věcičky, které pak klapaly a jezdily po pokoji. Neřešila jsem to. Prodejce si za ni řekl padesát korun. Nediskutovala jsem. Připadala mi roztomilá a líbila se mi myšlenka, že bude sedět někde na poličce vedle starého foťáku, který jsem kdysi našla na půdě.
Jenže pár dní poté jsem se o ní zmínila kamarádovi, který sbírá retro hračky. Ukázala jsem mu robota jen tak mimochodem, ale jakmile ho spatřil, ztuhl. Vzal ho do ruky opatrně, jako by držel kus porcelánu, a jeho první slova zněla: „Víš vůbec, co to je?“
Ne. Netušila jsem.
Začal listovat katalogem a nakonec mi ukázal fotografii. Stejný robot, stejná barva, dokonce i to malé logo na noze. „Tohle je japonský plechový robot značky Horikawa, originál ze 60. let. V Evropě jich zůstalo jen pár kusů, většina byla zničená nebo se ztratila. Pokud je plně funkční, sběratelé za něj dávají i několik set eur.“
Musím přiznat, že mi v tu chvíli spadla brada. Já, která šla na burzu jen tak, bez cíle, jsem najednou držela v ruce něco, co má reálnou tržní hodnotu. A nejen to. Ten pocit, že člověk úplně náhodou sáhne po něčem, co má opravdový význam, je naprosto nepopsatelný. Jako kdyby se na chvíli svět obrátil a štěstí zaklepalo na rameno.
Začala jsem pátrat. Zjistila jsem, že tyto hračky byly vyráběné v Japonsku mezi lety 1959 a 1972 a dnes patří mezi nejvyhledávanější předměty mezi sběrateli vintage hraček. Některé modely, pokud jsou v originální krabici a plně funkční, se prodávají i za více než 500 dolarů. Ten můj měl sice menší kosmetické vady, ale fungoval. Když jsem ho poprvé natáhla a viděla, jak se rozběhl a vydával zvuky jako z jiného světa, měla jsem slzy v očích. Ne kvůli penězům. Kvůli tomu, že jsem držela kus historie, kus dětství, které přežilo desítky let.
Dnes ho mám vystaveného doma za sklem. Nedala jsem ho pryč, i když mi sběratelé nabízeli slušné částky. Ne proto, že bych chtěla vydělat, ale protože vím, že takový nález se nestává každý den. A je v tom kouzlo – že něco tak obyčejného jako sobotní burza vás může dovést k neobyčejnému příběhu.
A právě proto jsem začala burzy milovat. Už nejde jen o to něco „ulovit“, ale o to, že každá věc tam má svůj příběh. Nevíte, co objevíte. Možná staré hodinky, které patřily válečnému veteránovi. Možná hrneček, ze kterého každé ráno pil někdo, kdo věřil, že svět bude lepší. A možná i ten nenápadný obraz v rohu, který někdo přehlíží, má v sobě víc, než si myslíme.
Takže až příště půjdete kolem starožitnického stánku nebo zaprášeného blešáku, nespěchejte. Zastavte se, nahlédněte, zeptejte se. Někdy totiž opravdu stačí sáhnout do první krabice – a najednou držíte v ruce něco, za co by vám dnes sběratelé trhali ruce.
