Článek
Jako bych byla nějaká podivínka, nebo jako by náš vztah byl v krizi. Přitom je to přesně naopak – právě díky odděleným dovoleným je naše manželství po třiceti letech stále živé.
Je mi pětapadesát a konečně jsem našla odvahu říct nahlas, že s manželem na dovolenou prostě už jezdit nechci. Ne proto, že bych ho nemilovala. Miluji. Ale na dovolené s ním se cítím jako v kleci. Pořád mě hlídá, kontroluje každý můj krok, chce vědět, kam jdu, s kým mluvím, kdy se vrátím.
Zlom přišel před třemi lety. Seděli jsme u moře ve Španělsku a já si uvědomila, že se vůbec nebavím. On celý den ležel pod slunečníkem četl knihu a bručel, že je vedro, a že má žízeň, je tu nuda. Já chtěla poznávat okolí a bavit se, ale sama jsem nemohla nikam– prý je to nebezpečné a nehodí se to. Večer jsem chtěla na procházku po promenádě, on chtěl sedět na balkoně. A tak jsme se hádali. Jako každou dovolenou předtím.
Pak jsem si přečetla článek o ženách, které cestují samy. O tom, jak jim to dává svobodu, jak poznávají samy sebe. A řekla jsem si – proč ne? Manželovi jsem oznámila, že příští rok jedu k moři sama. Nejdřív se urazil. Pak se bál. Nakonec pochopil.
A víte co? Byla to nejlepší dovolená mého života. Žádné kontrolování, žádné výčitky, žádný stres. Mohla jsem si dělat, co jsem chtěla. Ráno jsem vstala, kdy se mi zachtělo. Šla jsem, kam jsem chtěla. Povídala si s lidmi, aniž by na mě někdo žárlivě koukal, chodila na večírky na pláži.
Manžel mezitím jede s kamarády do Norska na ryby. Je spokojený, já jsem spokojená. Když se vrátíme, máme si o čem povídat. Jsme odpočatí, nabití energií, a těšíme se na sebe. Žádné hádky, žádné výčitky, žádný stres z toho, že jeden chce to a druhý ono.
Někteří známí kroutí hlavou a nechápou nás. Prý jak můžeme být manželé, když nejezdíme na dovolenou spolu. Ale my víme svoje. Třicet let spolu žijeme, vychovali jsme dvě děti, máme společný život. Jen prostě víme, že na dovolené jsme každý jiný a místo abychom se trápili společně, radši si užijeme každý po svém.
Pro mě je tohle řešení dokonalé. Konečně můžu být sama sebou, nemusím se přetvařovat, nemusím se omezovat. Můžu se „odvázat“, aniž by mi někdo dělal kázání. A když se vrátím domů, jsem zase tou zodpovědnou a věrnou manželkou a babičkou. Ale ty dva týdny svobody mi dávají sílu na celý rok.
Statistiky ukazují, že nejsem sama. Čím dál víc žen v mém věku cestuje samostatně. Některé jsou vdovy nebo rozvedené, ale překvapivě hodně z nich má doma manžela. Prostě jen pochopily, že oddělená dovolená může vztahu prospět víc než společné trápení.
A můj manžel? Ten si zvykl. Dokonce říká, že jsem po návratu z dovolené veselejší a milejší. Že mu ta „jeho žena“ zase omládla. A já? Já se jen usmívám a plánuji, kam vyrazím příště. Protože tohle je ta nejlepší věc, kterou jsem pro sebe i pro naše manželství mohla udělat.
