Článek
Byl to jen obyčejný půldenní výlet lodí. Slunce proráželo mraky a já stál na horní palubě, užívajíc si ticho a výhled na zelené kopce. Vtom se vedle mě objevila cizinka – vysoká, plavovlasá, s výrazem, který neumím popsat jinak než jako tichý úsměv Mona Lisy. Nepromluvila hned, jen stála vedle mě a občas se podívala mým směrem. Trochu jsem znervózněl.
„Beautiful view, isn’t it?“ (Nádherný výhled, že)? Odpověděl jsem, samozřejmě, slušně. Krátká výměna několika vět, nic víc. Ale i tak jsem cítil, že jsme přitáhli pozornost a to ne ledajakou.
Partnerka jako ostříž
Když jsem se vrátil za svou partnerkou, seděla na lavici s knihou v ruce. Hlavu měla sklopenou, ale oči mě sledovaly skrz sluneční brýle. Cítil jsem to okamžitě. Ten pohled, který říká „viděla jsem všechno a počkám si, co z tebe vypadne“.
„Kdo byla ta blondýna?“ zeptala se později, zcela nevinně. Odpověděl jsem popravdě. Žádná historka, žádné balení. Jen pár vět o krajině. Ale její pohled byl ostrý jako nůž. Neřekla nic dalšího, jen se usmála a položila si ruku na moje koleno. Gesto, které mohlo být stejně tak láskyplné jako varovné.
Napětí, které zůstalo ve vzduchu
Zbytek výletu jsme si užili, ale cosi zůstalo viset mezi námi. Partnerka byla milejší než obvykle, ale zároveň pečlivě sledovala každou moji reakci. A já si uvědomil, jak tenká je hranice mezi důvěrou a podezřením i když neuděláte vůbec nic špatně.
Když jsme se vrátili domů, nepadlo už o tom ani slovo. Ale od té doby jsme si začali víc povídat. O vztahu, o důvěře, o hranicích. Možná právě tahle drobná epizoda v mlze norských fjordů nám připomněla, že vztah není samozřejmost. Že někdy stačí jeden tichý úsměv cizí ženy, a všechno se v nás trochu přeskupí.
