Článek
Byla už po několika operacích, sama v bytě na sídlišti a často si stěžovala, že je tam prázdno. Tak jsme jí nabídli, ať se k nám přestěhuje. Mysleli jsme si, že tím všem pomůžeme. Jenže o týden později si zabalila věci a odjela pryč.
Začátek vypadal idylicky
Když jsme ji přivezli, vypadala nadšeně. Chodila po zahradě, hladila jabloně a říkala, že to tu voní jako její dětství. Bylo to hezké vidět. Z městského paneláku, kde slyšela sousedy i výtah, se najednou ocitla u lesa, mezi ptáky a klidem. My jsme věřili, že právě tohle jí udělá dobře. Hned první večer jsme jí připravili pokoj v přízemí, aby nemusela chodit po schodech. Nakoupili jsme nové povlečení, světýlka, dokonce i rádio, protože říkala, že bez hudby nemůže být. Všechno vypadalo, že to bude fungovat.
Po pár dnech se babička začala chovat zvláštně. Byla zamlklá, nechtěla moc jíst, často seděla na lavičce a koukala do dálky. Myslela jsem si, že je jen unavená z přestěhování. Ale když jsem se jí ptala, co se děje, mávla rukou, že nic. Večer jsem slyšela, jak mluví po telefonu se svou sousedkou. Říkala jí, že jí to tady připadá cizí, že si nemůže zvyknout. Že tu chybí ruch, obchody, lidi. Přitom jsme si mysleli, že právě ten klid bude to, co jí pomůže.
Snažili jsme se jí přizpůsobit
Každý den jsme se snažili, aby se cítila jako doma. Pekli jsme koláče, zapojili ji do drobných prací na zahradě, i děti se těšily, že s nimi bude číst pohádky. Jenže místo radosti přicházely výčitky. Říkala, že ji nikdo neposlouchá, že všechno děláme jinak, než byla zvyklá. Když jsme třeba chtěli vařit společně, vadilo jí, že používáme jiné koření. Když jsme pustili rádio, bylo moc nahlas. A když jsme jí navrhli, že by mohla vyrazit s námi do lesa, odmítla, že ji to nebaví. Bylo vidět, že se trápí.
Všechno vyvrcholilo jedno odpoledne, kdy jsem ji našla sedět na posteli s kufrem. Řekla mi, že už má objednaný taxík a že jede zpátky do města. Nechápala jsem proč. Myslela jsem, že se pohádala s někým z rodiny, ale ona jen tiše odpověděla, že už to tam nezvládne. Že se tam cítí jako host. Snažila jsem se jí vysvětlit, že jsme to mysleli dobře. Že nechceme, aby byla sama. Ale řekla mi, že samota v jejím bytě je jiná než samota u nás. Že tam má své vzpomínky, svůj rytmus, své ticho. A tady má pocit, že všechno dělá špatně.
Nešlo o hádku, ale o srdce
Když odjížděla, mávala z okna taxíku a plakala. My taky. Měla jsem v sobě směs viny, zklamání a bezmoci. Tolik jsme se snažili, a stejně to dopadlo špatně. Až později jsem pochopila, že jsme na ni přenesli svůj sen. Chtěli jsme, aby se cítila šťastná podle našich představ, ale zapomněli jsme, že každý potřebuje své prostředí, svůj klid, své jistoty. Babička mi později řekla, že tam u nás bylo všechno „až moc nové“. Že jí chyběl ten hluk města, sousedi, se kterými se potkávala na chodbě, i ta rutina, kterou měla roky. Na vesnici se prý cítila ztracená.
Když ji občas jedeme navštívit, vidím, že je tam spokojená. Má zpět svůj byt, známé okolí, kavárnu, kam chodí každý pátek. A i když by to zvenčí vypadalo, že jsme to vzdali, vlastně jsme se jen naučili, že pomoc neznamená přestěhovat člověka. Někdy znamená nechat ho tam, kde se cítí bezpečně. Dřív jsem měla pocit, že jsme udělali chybu, když jsme ji nechali odejít. Ale dnes už ne. Každý má svůj domov a ten její není na chalupě, ale mezi paneláky a známými tvářemi. A i když nás to trochu mrzí, respektujeme to. Protože láska někdy znamená umět pustit.
