Článek
Člověk přece jen svěřuje to nejcennější do rukou úplně cizího člověka. Ale po pár týdnech hledání jsme našli sympatickou mladou slečnu, která měla zkušenosti s dětmi, vystudovanou školu a ještě k tomu působila milým dojmem. Byla to skoro úleva, že už nebudeme muset všechno zvládat sami, že budeme mít občas čas i na sebe a že děti budou mít někoho, kdo se jim bude věnovat, když my budeme v práci.
Začátky vypadaly idylicky. Slečna si s dětmi rychle padla do noty, hrála si s nimi, četla pohádky, chodila s nimi ven. Děti si ji oblíbily a my měli pocit, že jsme konečně našli správnou osobu. Jenže právě v tu chvíli se mi v hlavě začal ozývat takový malý červíček pochybností. Možná je to mateřský instinkt, ale prostě jsem si řekla, že když už máme doma kamery, které jsme původně pořídili hlavně kvůli bezpečnosti, neškodí se občas podívat, jak to u nás vypadá, když tam nejsme. Ne snad, že bych jí nevěřila, ale chtěla jsem mít jistotu, že je všechno v pořádku.
První dny jsem si říkala, že přeháním. Všechno vypadalo normálně. Chůva se dětem věnovala, hráli si, povídali, dokonce jsem slyšela, jak je chválí, a připadala jsem si skoro hloupě, že ji takhle kontroluju. Jenže pak jsem jednou z práce koukla na kamery a zarazilo mě něco, co se mi nezdálo. Děti si hrály v obýváku a ona seděla na gauči, v ruce telefon a vůbec si jich nevšímala. Dobře, každý si potřebuje vyřídit zprávy, říkala jsem si. Ale to nebylo na minutu. Ona seděla a civěla do telefonu skoro půl hodiny, zatímco děti běhaly kolem a vlastně si dělaly, co chtěly.
Nechtěla jsem být přísná. Možná jen špatný den, možná měla něco důležitého. Ale když jsem to pak viděla podruhé, potřetí, začalo mi to vrtat hlavou. Zvlášť když jsem zaznamenala, že u toho občas popíjela víno. A to už nebylo jen nevinné, to už mě začalo děsit. V lednici mizely lahve, které jsme tam nechali, a já si najednou uvědomila, že zatímco jsme v práci, naše děti jsou svěřené do rukou člověka, který se raději baví na mobilu a popíjí, než aby se jim věnoval.
Když jsem to poprvé ukázala partnerovi, myslel si, že to přeháním. Říkal, že děti vypadají spokojeně a že přece nemůžeme čekat, že s nimi bude celý den jen skákat a hrát si. Jenže když se pak podíval sám na záznam, spadla mu brada. Bylo tam jasně vidět, jak si nalévá skleničku a pak sedí s nohama nahoře, zatímco naše nejmladší dítě tahá těžkou hračku přes celý pokoj. A kdyby se mu něco stalo? Kdo by za to nesl odpovědnost?
Rozhodli jsme se, že jí to musíme říct na rovinu. Pozvali jsme ji k nám, ukázali jí záznamy a čekali, co na to řekne. A její reakce? Tvrdila, že si dala jen skleničku, že se nic nedělo, že má děti pod kontrolou. Byla arogantní a vlastně se ani neomluvila. Jako by nechápala, že hlídat děti neznamená jen být fyzicky přítomná v místnosti, ale skutečně dávat pozor a být zodpovědná.
Tím pro nás všechno skončilo. Dali jsme jí výpověď a rozhodli se, že už nikdy nesvěříme děti jen tak někomu. Raději si budeme složitěji organizovat čas, než abychom riskovali jejich bezpečí. Možná to bude znamenat méně volna, možná budeme unavení, ale aspoň budeme mít klid v duši.
Celý ten zážitek mi otevřel oči. Člověk má někdy pocit, že když si něco zaplatí a najme někoho s referencemi, má vyhráno. Jenže realita je jiná. Lidi se často umí dobře prodat, ale když pak nejsou pod dohledem, ukáže se pravda. A nejhorší je, když se to týká dětí. Tam se přece žádný kompromis nesmí připustit.
Možná si někdo řekne, že jsem hysterická, že přece jen popíjela, že dětem se nic nestalo. Jenže já se ptám? Kde je hranice? Co kdyby vypila víc, co kdyby se něco stalo, co kdyby některé dítě upadlo a ona ani nevšimla? To už by bylo pozdě. A tak jsem ráda, že jsme to odhalili včas a že jsme měli ty kamery, které nám ukázaly pravdu.
Od té doby si říkám, že důvěra je krásná věc, ale v dnešní době se nesmí spoléhat jen na ni. A že někdy je lepší působit podezíravě, než pak litovat. Protože chyby si člověk může dovolit v práci nebo v domácnosti, ale ne u vlastních dětí.
