Článek
Je v tom kus tradice, člověk má možnost se zastavit, říct si o to, co zrovna potřebuje, a nejen tupě házet věci do košíku. Jenže tentokrát to mělo až komickou dohru, i když v tu chvíli se mi vůbec smát nechtělo. Říkal jsem si, že vezmu trochu šunky na svačinu, deset deka a dost, protože doma nás bylo potřeba nakrmit jen pár. Jenže když jsem sledoval, jak prodavačka odkrajuje plátky a skládá je na váhu, začal jsem tušit, že něco nehraje. Váha se zastavila na dvaceti dekách, aniž by se ohlédla, prostě to tam švihla a zabalila. A pak přišla ta věta, která mě úplně odrovnala.
„No tak co, vezmete to, nebo to mám sníst já?“ vyhrkla s úšklebkem, jako by se nechumelilo. Stál jsem tam s otevřenou pusou a nevěřil vlastním uším. Ne že by mě dvacet deka místo deseti finančně položilo, ale šlo o princip. Proč se mě nezeptala, jestli to chci, proč se tváří, že když už to nakrájela, tak mám smůlu? Zrovna tohle je něco, co člověka dokáže vytočit. Nákup má být příjemná rutina, a ne scénka, kde je zákazník za blbce. V tu chvíli jsem měl sto chutí jí říct, ať si to tedy opravdu nechá, když má takové řeči, a odejít. Jenže za mnou fronta lidí, a všichni se dívají, jak tam stojím jako přibitý.
Nechtěl jsem dělat divadlo, tak jsem kývl, zaplatil a odešel. Ale po cestě domů se mi to pořád honilo hlavou. Proč je u nás pořád normální, že prodavačky nebo prodavači dávají lidem najevo, že oni jsou ti, kdo rozhodují, co si koupíte a kolik toho bude? Člověk se pak cítí, jako by byl na obtíž, a ne jako zákazník, který jim nechává peníze. Přitom by stačilo tak málo. Usmát se, omluvit se, zeptat se, jestli je to v pořádku. A ne házet takové poznámky. Vím, že práce u pultu není žádný med, stát celý den, obsluhovat lidi, kteří si vymýšlejí, je únavné. Ale když si dovolí takovou aroganci, nemůže čekat, že zákazníci budou odcházet spokojení.
Samozřejmě, mohl bych to hodit za hlavu a říct si, že to nic není. Jenže právě z těchhle maličkostí se skládá celkový obraz. Když se vám podobná věc stane jednou, řeknete si, že měla špatný den. Ale když se to opakuje, začne to být problém. A není to jen o šunce nebo salámu, je to o přístupu k lidem obecně. V cizině se mi mockrát stalo, že když někdo udělal chybu, tak se omluvil a hledal řešení. U nás? Často se dočkáte spíš posměchu, jako bychom pořád žili v době, kdy měl prodavač navrch a zákazník měl být rád, že vůbec něco dostane.
Doma jsme tu šunku nakonec snědli, děti si ani nevšimly, že jí je dvakrát tolik, než jsem plánoval. Ale mě to štvalo pořád. Říkal jsem si, že příště se nenechám odbýt a prostě řeknu jasně, že nechci, aby mi někdo nutil víc, než si objednám. Jenže člověk se občas cítí zahnaný do kouta, nechce dělat scény, a tak raději zaplatí. V tomhle směru jsme my Češi asi pořád trochu bojácní. Necháme si leccos líbit, jen abychom byli rychle z obchodu pryč. A možná právě proto se některé prodavačky cítí, že si můžou dovolit cokoliv.
Když jsem o tom pak vyprávěl známým, skoro každý měl podobný příběh. Jeden říkal, že mu takhle jednou místo pětky banánů dali kilo navíc, a když to odmítl, tak se na něj dívali, jako by byl lakomec. Druhý zase vzpomínal, že v masně mu běžně dávají o pár dek víc, než chce, a čekají, že to zaplatí. A nikdo se ho neptá, jestli mu to vyhovuje. Zdá se, že je to u nás jakási zažitá praxe, že si prostě vezmete to, co vám nadělí. Jenže já si myslím, že bychom se měli začít ozývat. Pokud chci deset deka, tak je to moje volba a moje peníze. A nikdo nemá právo mi nutit víc, než jsem si objednal.
Možná se to zdá jako banalita, ale právě na takových věcech stojí důvěra mezi lidmi. Když půjdu do obchodu s tím, že mě někdo bude zkoušet nachytat nebo mi bude dávat nevyžádané rady a porce, tak tam příště nepůjdu rád. A to je škoda, protože pultový prodej má pořád své kouzlo. Jenže pokud to má být o tom, že dostanu víc, než chci, a k tomu ještě nepříjemnou poznámku, tak si radši vyberu předem balené balíčky, kde vím, co kupuju. A pak se všichni budou divit, že ty malé prodejny mizí. Ale kdo za to může? Možná právě tenhle přístup.
Od té doby, když slyším podobné historky, vím, že nejsem sám. A i když jsem se nakonec naštvaně zasmál, pořád si říkám, že to není normální. Zákazník by měl odcházet z obchodu s pocitem, že se k němu chovali slušně. Ne s pocitem, že je na obtíž nebo že musí přijímat vtípky, které jsou ve skutečnosti jen neuctivé. A já už vím, že příště takovou poznámku nenechám jen tak projít. Protože deset deka se možná proměnilo ve dvacet, ale ta věta, kterou jsem slyšel, mi stačila na to, abych si řekl: takhle tedy ne.
